Den, kdy se to stalo
Na začátek své první, plně samostatné jízdy nezapomenu. Linka 191 - směr Letiště. Na Knížecí jsem střídal kolegu z ranní směny a od něj jsem se dozvěděl, že můj autobus měl ráno drobnou nehodu: "Poškrábal jsem pravý roh zadního nárazníku, ale už je to nahlášený." "Tak vida, i mistr tesař se někdy utne", pomyslel jsem si.
Reálný provoz se od školních jízd liší asi stejně jako pohodové rodinné vaření od vaření v nabité restauraci. A kdybych měl pro začátek pět párů očí, bylo by to fajn - na každý roh autobusu jeden + jeden pár navíc, abych sledoval, co se děje uvnitř. A k tomu ještě sledovat palubní počítač, abych dodržoval jízdní řád.
První hodiny to ještě celkem šlo. Trasu jsem měl našprtanou. Den před jízdou jsem dlouhé hodiny čučel na Google Streetview a snažil se vtlouct si do hlavy záchytné body: "U žlutého činžáku sjet z tramvajového pásu, jinak se to bude zužovat a protijedoucí tramvaj by pak už neměla kam moc uhnout..." atd. Jistou pomocí je velmi primitivní navigace - ale navigace slouží stejně jako tahák pod lavicí - pokud v ní má člověk zabořenou hlavu, je něco hodně špatně a je to velmi nebezpečné.
Celkem rychle jsem si také zvykl na určité tempo nástupu a výstupu cestujících. A pak neplést zastávky na znamení od těch běžných... Věcí k uhlídání je spousta, ale především délka mé první jízdy byla na mě neuvěřitelných 10,5 hodiny! Tak dlouho v kuse jsem nejel ani autem do Chorvatska - natož s autobusem plným lidí po Praze.
Poslední půlhodina
A právě ta poslední půlhodina před půlnocí byla snad ta nejdelší v mém životě. Tehdy musely autobusy po nepříjemné objízdné trase, a zvlášť ostrá zatáčka do úzké jednosměrky Libocká > U Silnice byla výživná. "Hlavně si hezky nadjet co nejvíce vpravo, ke kamenné zídce viaduktu..." Leč, nic se nemá přehánět. Zapomněl jsem, že záď autobusu se přeci jenom trochu vychyluje a tak jsem to štrejchnul o zmiňovanou zídku. V tu chvíli mi došlo, že mému parťákovi se dopoledne podařilo nejspíš úplně to samé. A jak jsem nad tím tak přemýšlel a přemýšlel, tak jsem omylem sjel do ulice U Prioru. V ten moment u mě nastal stav totální vypatlanosti. Už jsem to nebyl já, kdo řídil. Mé pravé já zapálilo autobus a dávno už uteklo. Namísto mě sedělo a řídilo nějaké náměsíčné zombie, pod kterým hoří sedačka. Poslední zbytky zmatených cestujících vystoupili a já zůstal sám. Zbývala jen krátká a přitom nekonečná cesta do garáže. Nervy v háji, cítil jsem se vyčerpaný, a modlil jsem se, abych dojel. Při tankování jsem zjistil, že blatník vypadá skoro stejně, jak mi ho ukazoval kolega, takže hlásit podruhé tu samou škodnou událost asi nedávalo smysl. Pověstné štěstí v neštěstí - a důvod k vděčnosti.
Cestou domů se mi vybavil starý vtip: Dvě malomocné děti se baví před školou: "Tak to jsem zvědavý, co nám zítra zase odpadne."
