Předchozí díly byly o mých adrenalinových začátcích. Dnes nastal čas vychladit turbo ve volnoběžných otáčkách a podívat se na docela obyčejný den.
Dříve než se rozední, kapitán k osedlání rozkaz dává...
Víno na kuráž, a k ránu dvě hodiny spánku... Tak to opravdu ne. Kdybych nadýchal, přijdu okamžitě o práci a namátkové kontroly se dějí. Byl jsem bohužel u toho, když jeden můj kolega nadýchal.
Večer přes směnou si pohlídám klíče od auta, skouknu uniformu a projdu si batoh (deodorant, svačinu, žvýkačky, plecháč na čaj, služební průkaz, propisku, papírové kapesníky...). Lupnu mobil do nabíječky, nastavím budík, a několikrát(!) ověřím. Proč? Protože každý den vstávám jinak. A dvakrát jsem už díky špatnému nastavení zaspal. Jednou mě to stálo peníze, podruhé jsem si na poslední chvíli raději vybral sick day. Operativních řešení ale existuje víc. Vždy je dobré se s výpravčím co nejdříve domluvit. Jsme jenom lidi.
Desky a Vlepky - něco jako Starý a Nový zákon
Přihlásím se ve výpravně, vyzvednu si DESKY. To je takový autobusácký zákon a povolávací rozkaz v jednom, a cítím se chvíli jako Mojžíš na hoře Sinaj. V deskách je spousta předpisů, formulářů, dokumentace - ano, připomíná to nepopulární Leviticus. Desky především obsahují VOZOVÝ JÍZDNÍ ŘÁD. To je přesný rozpis nájezdů, přejezdů, koleček, přestávek apod. V neposlední řadě se zde nachází také obávané VLEPKY. Je to slovní popis objízdné trasy - typicky když je někde uzavírka. Nejdelší vlepky vám vysvětlí, že musíte objet půl Prahy. Nejkratší obsahují třeba informaci, že zastávka XY se dočasně posouvá o 15m ve směru jízdy. Rekord, který jsem zažil, je asi 8 vlepek pro jednu linku. Taková vlepka po ránu nakopne více než caffe ristretto. Zvlášť, když ji zaregistrujete těsně před vyjetím.
Pak už jen na terminálu zjistím kde mi stojí přidělený autobus. Těch jsou v Řepích, největší pražské garáži, stovky. A nacházejí se na v 7 různých sektorech. Mají své názvy. Např. 1. až 3. Beton, Hřiště, Před halama nebo Mezi halama. Před pikolou, za pikolou... už jdu!
Oživení mrtvoly
Na počátku je každý autobus je absolutně mrtvý. Musím ho vzkřísit. Zapojím baterii, nastartuji a nabíhá diagnostika. Z technického prostoru se začne ozývat tajemné klapání, tikání, syčení a pípání. Nechám několik minut běžet motor abych nafoukal vzduch do zásobníků. Vzduch, hebrejsky nefeš, to je duše autobusu! Autobus se zvedá z prachu, jak se postupně plní měchy tlumičů. Po naběhnutí palubního počítače je připravená navigace, vysílačka a infosystém. Nyní zadávám do palubního počítače číslo a pořadí linky. (Např.: 1490501. To znamená: linka 149, 5. pořadí a 01 značí obyčejný všední den). Tím se do systému nateče jízdní řád, a autobus si rázem začne připadat chytřejší než já, a bude mi celou cestu radit kde a kdy mám být.
Vzápětí nastává návrat do časů Rakouska Uherska. Začnu vyplňovat papírový formulář - něco jako cesťák, akorát že oboustranný. IQ test mi tedy připadal mnohem jednodušší.
A pak kontroluji značkovače jízdenek. Dále zjišťuji, jestli není autobus někde poškozený, abych měl případný důkaz: "Já to nebyl!" Největší pozornost zasluhují kola - jestli nejsou povolené matice nebo poškozené gumy. Když exploduje velká guma, může vystřelit do okolí nebezpečný oblak prachu a kamínků. Také procházím všechna chybová hlášení. Když svítí oranžově, je to ještě dobré, když červeně, raději uteču :-) Ano, existuje hlášení skoro na všechno, dokonce i takové: "Požár v motorovém prostoru". Mému kamarádovi jednou praskla palivová hadice a vysokotlaké čerpadlo stříkalo naftu všude kolem a já byl zrovna poblíž... Nebudu ale stařecky odbíhat od tématu a skončím tím nejdůležitějším:
Bez modlitby by to u mě nešlo!
Před vyjetím se pomodlím. Vždycky. Za bezpečnou jízdu, za cestující, za mé okolí a za rodinu. V kabině, u levého sloupku mi visí malý nenápadný křížek. To, abych měl komu poděkovat, když se vracím do garáže celý.
