Tak kde jsme to naposledy skončili? Aha, u příprav na výjezd.
Takže autobus je oživený, natankovaný, data v počítači aktualizovaná. Pojezdovou rychlostí se šourám k závorám, kde se se mnou loučí dvojice hlídačů. Ten nalevo zvedá závoru, ten napravo občas mávne, abych zastavil. To znamená kontrolu. Vypráví se hotové legendy o tom, jak si personál pašuje naftu v PET lahvích. Za to je pochopitelně vyhazov.
Začíná NÁJEZD bez pasažérů k první zastávce. Na autobuse svítí nápis "MANIPULAČNÍ JÍZDA". Jedu opatrně. Brzy ráno bývám krapet zpomalený. Zatím nikdo moc nenastupuje, Praha se probouzí. Sleduju, co se na trase změnilo, kde kdo blbě parkuje. Zásobování obchodů a také popeláři jedou na plné obrátky. I já se pomalu dostávám do tempa. Počet cestujících se skokově navýší ve čtvrt na osm a začnou se hrnout davy větších i menších školáků. Na dětská kamikaze musím dávat obzvlášť velký pozor. Pak se vše začíná pomalu uklidní až do odpolední špičky.
Nejmilejší částí směny jsou pochopitelně PŘESTÁVKY. Od těch nejkratších (cca 3 minuty až po hodinové). Na 7 hodin jízdy připadá cca 2,5 hodiny přestávek. Bohužel jejich nemalou část sežerou zpoždění. Některé linky k tomu bývají náchylné. Kromě tzv. bezpečnostních přestávek mívám i velkou přestávku na oddych cca 45 min. To se s radostí můžu protáhnout, zajít si třeba na jídlo nebo si něco přečíst. Naposledy jsem s sebou tahal Rudišovu Winterbergovu poslední cestu. Většinou jsem však až příliš utrmácený na to, abych četl něco náročného, a tak spíše poslouchám podcasty - Český rozhlas: rozhovory Lucie Výborné, analýzy typu Chyba systému nebo Vinohradská 12 a moje guilty pleasure: např. Zloději životů a Hlasy zločinu. A hlavně nedám dopustit na elektronickou verzi Respektu, ve které jsou všechny články jsou namluvené.
Občas mě zdrží jeden menší nebo větší problém. "Každý panský kočí, na kola si močí..." Naštěstí však na každé konečné bývá alespoň chemický záchod. Na větších zastávkách a konečných jsou odpočívárny, kde občas bývá i nějaká ta kuchyňka, dokonce někdy i automat na jídlo a nápoje. Povaha odpočíváren je pestrá. Např. na Bořislavce chodím do technického zázemí Metra. Nejzajímavější jsou soukromé objekty, které mají s DP uzavřenou dohodu. Tak např. v jedné ZŠ máme pronajatou suterénní místnost se zvláštním vchodem z ulice anebo např. v Poliklinice Petřiny je jedna místnost určená řidičům. Takových zvláštních a někdy i tajemných míst je víc.
ZÁTAH - nejdůležitější část směny. Na autobuse svítí nápis "VŮZ JEDE DO GARÁŽE". Zbývá natankovat - obvykle chybí okolo 100 litrů nafty, při spotřebě 40 na 100km. Občas musím doplnit AdBlue. Zkontroluju vnitřek a cca 2x týdně jezdím na tzv. LUX. To je úklidová hala, kde pracují zejména ženy s ukrajinským přízvukem. Občas zajedu na myčku. Nebaví mě sundávání zrcátek před mytím, ale jinak je to zábava. A pak už jen vypsat a nahlásit závady. Toť adrenalinová noční hra pro dva hráče. "DÍLENŠTÍ" se snaží tvářit co nejvíc zpruzeně - abych se od nich držel stranou. Já zase musím být co nejvíc asertivní až nasertivní, aby závadu uznali a odstranili (pokud vůbec). "Že vám tam něco klape a drnčí? Jó, to kdybychom tady měli odstraňovat každý pazvuk, tak neděláme vůbec nic jinýho!" "Nefunguje vám couvací kamera? Uznáváme." V protokolu pak ale dlouho stojí: "Závada je evidována". Také jsem párkrát zažil: "Závada se neprojevila". O tom, jak je dobré mít mezi dílenskými kamaráda se opět vyprávějí legendy. Moje dobrá zkušenost je chodit s prosíkem spíše za bílého dne, to pak závady mizí o poznání rychleji a ochotněji. Zvláštním partou techniků jsou tzv. VYSÍLAČKÁŘI, kteří řeší elektroniku. Tento krásný název jim zůstal ještě z doby, kdy jedinou elektronikou bývala vysílačka a tzv. ORIENTACI si řidič vyvěšoval sám pomocí plechových cedulí.
A teď už na plný knedlík k výpravně, kde odevzdám "desky".
Mise splněna, vyčůrat, pomodlit a spát.
