Jaké linky jezdíš?
To je otázka, kterou slyším asi úplně nejčastěji. Vždy přemýšlím, jak na ni odpovědět. Snad podle čísel? Tak tedy nejčastěji: 107, 108, 116, 131, 143, 147, 149, 161, 176 a 191. Občas se přimotám i k 123, 137, 142, 174, 180, 184 a 225. Další linky jezdím jen vzácně. Jenže čísla jsou jen čísla. Dvě linky jsou však pro mě esenciální a jezdím je nejčastěji.
131 Crème de la crème
Asi nejvíc nóbl linka. Pojmenoval jsem ji podle prestižní zmrzlinárny na konečné. Trasa je poměrně krátká, ale vede přesně těmi místy, kde by mé ideální alter ego v nějakém paralelním vesmíru chtělo žít. Téměř bez výjimky jde o prvorepublikovou zástavbu. Sem patřím! Na Hanspaulku. Jezdil bych hranatým Volvem, nosil manšestrové sáčko, hrál tenis a za plotem by mě vítala kólie - jmenovala by se Lajka. Leč Osud chtěl, abych zde toliko řídil autobus - což nakonec také není špatné. Můj sen se mi tím alespoň z půli splnil. Je vůbec zvláštní, koho zde vozím. Sympatické student(k)y - jistě z nějakých prestižních škol. Maminky s kočárky - opět hezké a usměvavé, které nejspíš vyrazily doplnit svoje biozásoby. Také seniory - ale jaké! Všichni vypadají jako z reklamy na vitamíny. Párkrát jsem zde svezl mého oblíbeného Radkina Honzáka a na Hanspaulce také žije a jezdí autobusem grafik Jiří Anderle. Linka pak dále prochází Bubenčí, diplomatickou čtvrtí, kde míjím rezidenci amerického velvyslance a končím na Hradčanské. Tam se ze mě při pohledu na hipsterskou hospodu Automat Matuška stává virtuální alkoholik.
149 Tohu wa-bohu*
*hebrejsky: Pusto a prázdno. Tedy prvotní nicota, než se Stvořitel pustil do díla. 149 je velmi dlouhá linka, která se sice hezky jezdí, ale není moc na co koukat. Začíná na Kulaťáku, kde se nahrne dav studentů, kteří potřebují odvézt na Strahovské koleje. Zároveň vezu i zástupy cizinců, protože koleje fungují zároveň i jako hostel. Strahovský stadion je jedno z nejmagičtějších míst Prahy. Skrývá v sobě vznešenost Olympu a zároveň je nelidsky pompézní - jako kdyby ho projektoval Albert Speer (Hitlerův dvorní architekt) v 30. letech a ne Češi. Je tak opuštěný! Pak projíždím celou řadu čtvrtí, které mi přijdou šedé, nudné a nezajímavé: Košíře, Jinonice, Nové Butovice a Stodůlky - stejně jako lidé, kteří žijí převážně v panelácích. Tepláky, igelitky, kšiltovky, PETky... (A tady mé staré kazatelské já křičí: "Zadrž, jak to můžeš takhle napsat. Vždyť každý člověk je jedinečná a pozoruhodná bytost!" Jenže někdy vůbec. Sorry.) Na konečné Stodůlky-Bavorská kromě tojtojky pro řidiče vůbec nic není. Jakože NIC. I když, počkat..., roste tu jabloň a ta jablka nejsou kupodivu špatná.
