Jak čas plynul, nastoupil nový pan doktor. Brzy se o něm vyprávěly nejrůznější věci. Ale ani jedna pěkná: Jak si maže řidiče na chleba; že už vyhodil několik těžkých cukrovkářů... Mezitím jsem také slyšel příběhy o řidičích, kteří skončili kvůli špatnému tlaku. Termín další pracovní prohlídky se rychle blížil, a já si v duchu přehrával jeden katastrofický scénář za druhým. Ztráta práce, tři děti, nájem, ustojí to Petra...? Úzkost, která mě svírala, se už nedala vydržet. Zašel jsem tedy do kostela sv. Fabiana v Liboci, kolem kterého jezdím. Sedl jsem si do lavice, vzal jsem lístek a popsal situaci. Nakonec jsem svoji prosbu hodil do modlitební schránky u východu. O dva dny později mi shodou okolností zavolal jeden můj starý kamarád, kazatel, (díky, Bene), který mi také slíbil svoji přímluvu u Spasitele.
Nastal den D. Pan doktor důkladně zkoumal jednu moji tělesnou funkci za druhou, a jeho otázky neměly konce. "Kouříte?", zeptal se. "Jsem jen sváteční kuřák dýmky", odpovídám. Doufal jsem, že se trochu usměje, ale on na začal s ledovým klidem datlovat do počítače: "Svá-te-ční ku-řák dým-ky." Mezitím mi neustále měřil tlak. Znovu a znovu a znovu... Srdce mi bilo jako splašené, na tlakoměru svítily červené kontrolky, ale já uvnitř sebe cítil relativní klid - měl jsem pocit: "Ono to nějak dopadne". Takže znovu na holtra. A opět se potvrdilo, co se již jednou potvrdilo. Mám fóbii z doktorů. Pan doktor při loučení nakonec jen dodal: "Hraniční tlak dobrý, ale vzorný by byl určitě lepší".
Moje víra není zrovna silná, není hluboká a není komplikovaná. Po mnoha letech studia teologie a odborné praxe mi stačí jednoduché zjištění, kterého se držím: "Bůh o mě ví, a myslí to se mnou dobře." A moje modlitba nejčastěji mívá jen dvě slova: "Pane, smiluj se!"
