Obrázek je z nehody, kde za havárii - naštěstí pro řidiče (nebojte, nebyl jsem to já) - mohla technická závada. Zřejmě se kousnul kloub.
Nehody - toť kyselé jablíčko autobusácké profese. A zároveň ta nejčastější otázka, kterou dostávám: "Už jsi měl nehodu?" "A stříkala přitom krev?"
Autobus má jednu krásnou a současně jednu nepěknou vlastnost. Z nehody vychází často nepoškozený, zatímco osobní auto často připomíná zmačkaný papír. Čím to? Autobus nemá narozdíl od osobáku žádné deformační zóny. Pevná konstrukce podvozku vydrží téměř vše a laminátové panely jsou pružné asi jako kánoe. A pokud už náhodou prasknou, dají se poměrně levně opravit nebo vyměnit.
Nehodu, při které jsem poškodil něčí majetek, jsem měl zatím jen jednu, přibližně před rokem. Tehdy zkolaboval tunel Blanka. Při téměř nehybné zácpě bylo těžké se postupně probojovat přes tři jízdní pruhy směrem k Prašnému mostu. Sunul jsem se jako šnek - sotva krokem. Leč chvilička nepozornosti bohatě stačila na to abych přidřel zadní roh osobního auta.
Jaký je postup při nehodě? Předně musím ihned odstavit autobus, bezpečně vypustit všechny cestující a volat dispečerovi. Dispečera zajímá, kde se to stalo, jestli se nehoda obešla bez zranění, jestli vznikla škoda někomu jinému, a také jak je autobus odstavený, jestli se kolem něj dá projet apod. Do několika minut přijede nehodová četa Dopravních podniků a ta pomůže určit viníka a sepsat hlášení pro pojišťovnu. A pochopitelně se to celé neobjede bez dechové zkoušky. Není to nic hrozného, nehodáři bývají pohodoví a snaží se situaci uklidnit. Pokud je autobus v pořádku, jezdím dál. Na garáži mě však čeká další autogramiáda a obvykle návštěva u vedoucího.
Existují však mnohem horší průšvihy než poškozený autobus. A to popadaní cestující. Většinou se pevně drží tyče - pokud se blíží zastávka. Ale popravdě - svírat pěvně celou jízdu tyč? Opravdu? Pokud ale prudce přibrzdím v nečekanou chvíli - tak popadat může úplně každý. Zrovna nedávno proběhla v médiích zpráva, jak jeden redaktor Č. rozhlasu proletěl při brždění městského autobusu sklem: Čtěte zde. Jednou v mém autobuse upadla stará babička. Zatočila se jí hlava. Nezranila se, ale na chvíli omdlela. Ideální je ihned volat záchrannou službu a pokud cestující trvá na tom, že je v pořádku a že záchranku nechce, tak každý řidič má v deskách připravený revers k podepsání - aby nedošlo k pokusům se zpětně soudit o újmu na zdraví. Babička se může tvářit v pohodě, ale třeba její vnuk je zrovna mazaný právník a vycítí příležitost. Jeden můj kolega mi zrovna takový příběh vyprávěl.
Strach z nehody je asi nejčastějším důvodem, proč by tuto práci většina lidí možná ani nezkusila. A vskutku - pokud v autobusu trávíte tisíce hodin, zjistíte, že zažívat krizové situace je úplně běžné a normální. Když mě před lety přijímal vedoucí garáže, tak pronesl památnou větu: "Respekt je v pořádku. Bez respektu řídit nemůžete. Strach ale ne. Strach za volant nepatří."
