Ano, často se setkávám s hendikepovanými. Tělesně, i jinak.
Jeden chlapec velmi vyděšeně a bolestivě vyjekl pokaždé, když jsem přejel nějaký ten výmol, retardér anebo prohlubeň u kanálu. Měl jsem pocit, že ho neustále intenzivně trápím. Snažil jsem se jet maximálně ohleduplně, ale i tak mi to občas trochu ujelo. Jiný týpek celou jízdu docela věrně a dost nahlas napodoboval brumlání motoru a hvízdání turbodmychadla. (Škoda jen, že mám automatickou převodovku a nemohl jsem podřazovat s meziplynem, abych ho více rozptýlil) Jeden večer na zastávce čekaly dvě dívky. Stály proti sobě, divoce šermovaly rukama a ještě se k tomu na sebe výrazně šklebily. Čekal jsem, že na sebe každou chvíli vlítnou a poperou se. Až pak mi došlo, že jsou hluchoněmé a jenom znakují.
Vozíčkářům musím často sklopit rampu u dveří a pomoci jim nastoupit nebo vystoupit. S některými z nich se setkávám celkem pravidelně. Jednoho jsem si pro sebe nazval Allwin. (Jakože Vítěz nebo Ten, kdo vždy vyhraje). Ale proč? Má neuvěřitelné charizma. Pro moji generaci bych ho přirovnal k Barney Stinsonovi ze seriálu Jak jsem potkal vaši matku. Přesně ten týpek, kdy setkání s ním vám pokaždé zlepší náladu. Nemůžete ho litovat. Usměvavý, spokojený, neskutečně pozitivní a přes svoje omezení má kolem sebe dost kamarádů.
Zrovna nedávno jsem převážel rodiče s dítětem v kočárku. Ovšem dítěti bylo snad osm let. Jeho nepřítomný pohled značil, že se nachází v jiném světě. Oproti tomu jeho rodiče však stáli nohama pevně na zemi. Bylo by mi jich snad i líto, kdyby maminka neměla krásnou a usměvavou tvář a z táty vyzařoval pokoj a nadhled. A já - na nepatrný okamžik - zahlédl v dítěti Tělo Kristovo. Tak jsem jim alespoň co nejtěsněji zastavil u obrubníku a vypustil Marii, Josefa a Ježíška do světa.
