Ano, občas se za volantem i zasměju. A ještě více ve výpravně, kde občas něco odchytím. A protože se blíží Silvestr, můžeme trochu odbrzdit:
1) Pan Čurák má narozeniny
Staří mazáci si dnes stýskají, že řidiči se dříve více znali, byla větší sranda, gratulovali si k narozeninám... A mají pravdu. S příchodem mobilů se mnohé změnilo. A taky se asi více kouřilo. Tak tedy ještě nedávno bylo zvykem, že kdo měl narozeniny, tak kupoval druhým tatranku. V době, kdy ještě neřádilo GDPR, k tomu sloužila nějaká bonzovací nástěnka. A tak jednoho dne tam stálo, že Josef Horák má narozeniny. Horák, Horák... přemýšleli řidiči, kteří šli kolem. Kdo to je? Dlouho si lámali hlavu, radili se. Až jeden prohlásil: "To je přece Čurák!" Nikdo totiž dotyčného nebohého neznal jinak, než pod touto nelichotivou přezdívkou. A jak k ní přišel? Mohl si za to sám. Každého, koho potkal, pěkně pozdravil: "Čau čuráku!" případně: Čau čuráci!" A tak odpověď bývala často podobná.
2) Bílá nemoc
Jeden řidič, pan G., trpěl bílou nemocí. Projevovalo se to tak, že když mělo sněžit, nenastoupil do práce. Zřejmě dlouhodobě sledoval předpovědi počasí a tak si jednou vybral volno, podruhé sickday anebo se rovnou hodil marod. Popravdě v Praze hustě sněží opravdu málo. Jen pár dní v roce. A výjimečně se může stát, že autobusy musí na některých úsecích počkat, dokud neprojede sypač. Ale u dotyčného šlo zřejmě o nějakou fóbii - vědělo se o něm, že má "bílou nemoc". A onoho dne to na něj přišlo. Nejdříve pěkně zvolna a pomalu - stejně pomalu, jako přibývalo postupně sněhových vloček: Tu a tam nějaká, pak desítky a pak stovky... A úměrně tomu se chůze pana G. od parkoviště ke garáži zpomalovala a zpomalovala, až se úplně zastavil. A pak sněžné ticho prořízl zoufalý výkřik: "Já se na to vyseru!" Otočil se, nastoupil zpátky do auta a zmizel.
3) Nouze
Vzpomínáte na Rosenheima z Obecné školy? Tak jednoho takového experta na garážích tady také máme. V jednom kuse vymýšlí nějaké ptákoviny a rád se baví. Na cizí účet, pochopitelně. Kdysi měly (tuším Karosy) u stropu tlačítko: "Stiskněte v nouzi!" Nestalo se nic jiného, než že to u řidiče zabzučelo a rozsvítila se kontrolka, aby vzal na vědomí, že se něco děje. Zkrátka, žádná věda. Jedna paní to ze zvědavosti stiskla, a to neměla dělat. Náš pan "Rosenheim" vyletěl z kabiny a zeptal se: Kdo to byl? Přiznejte se! Drobná paní, ve středním věku se nesměle přihlásila. "No tak to je mi nadělení!" zamračil se řidič. "Teď musím zastavit a celé to vyresetovat!" Vyšel ven, otevřel víko motoru, zapálil si cigaretu, v klidu dokouřil, nasedl a jelo se dál.
4) Školení
Mezi řidiči se mluví hrubě. Pochopitelně. Ale patří to k tomu. Jednou jsme měli školení na nový typ autobusu: Samá chytristika, digitální přístrojový štít, dotykový displej k ovládání topení a klimy... A tak těch dotazů padlo víc. Instruktor z toho už byl trochu otrávený. Sice si prostudoval tlustý manuál, ale všechno také nevěděl. A tak školení uzavřel slovy: "Už žádný dotaz? Tak už běžte všichni do prdele!"
