#29 Zaviňují řidiči z Ukrajiny více nehod?

 

Zaviňují řidiči z Ukrajiny více nehod?

Občas zabrouzdám na FB skupinu "Nehody MHD Praha". A každá diskuze je zasypána komenty typu: "Jé to byl zase nějaký Ukrajinec!" Případně: "Dneska může řídit autobus každé nemehlo!" A to mě nakoplo k dnešnímu dílu.

Ano, počet ukrajinských řidičů v DP narůstá

Pojďme dát stranou emoce, a zaměřme se na fakta. Jsou to více než tři roky, kdy jsem nastoupil do kurzu Dopravního podniku. Kurzy začínají každý měsíc a pojmou přesně 8 lidí. Tenkrát připadali v průměru 1-2 Ukrajinci na 6-7 Čechů. Před více než rokem jsem se setkal s instruktorem autoškoly a ten mi potvrdil, že dnes je adeptů s cizím přízvukem mnohem více.

Co říká na nehodovost statistika?

Pokud narůstá počet řidičů původem z Ukrajiny, měla by přímo úměrně narůstat i nehodovost - alespoň podle FB diskutérů. Ale věřte nebo ne, děje se pravý opak, alespoň v posledních dvou letech. V roce 2025 byla nehodovost řidičů autobusů i trolejbusů DP v Praze přibližně o 11% nižší (824 případů) oproti roku 2024 (921 případů). Jestli jde o krátkodobý pozitivní výkyv anebo začátek dlouhodobého trendu, je příliš brzy soudit. Faktem zůstává, že nehodovost překvapivě klesla, přestože provoz neustále houstne. A pocitu, že dnes řídí každý tydýt, to příliš nenahrává.

Moje osobní zkušenost

A jaká je moje zkušenost? Řidičů z Ukrajiny je opravdu mnoho. Osobně však nemám pocit, že by byli méně zodpovědní nebo jakkoliv horší. Pozoruji však určitý rozdíl v mentalitě. Malý příklad: Odpoledne jsem v Dejvicích předával autobus střídajícímu řidiči, původem z Ukrajiny. Upozornil jsem ho na to, že nefunguje couvací kamera. A on na to odvětil: "Couvací kaméra? Zbýtečny!" Podobný nadhled, bezstarostnost a bohorovný klid jsem pozoroval vícekrát. 

Problémy jsou jinde

Roste nezaměstnanost, ceny nájmů, nemovitostí; narůstá zájem o místa ve školách a školkách. Za prací do Prahy se dojíždí ze stále vzdálenějších končin. Jde to krásně vypozorovat na ubývajících parkovacích místech, která zaplňují Středočeši. A pokud jde o práci řidiče DP, tak je stále těžší se do kurzu dostat. Zatímco já jsem čekal na vstup řádově několik týdnů, dnes trvá několik měsíců, než na vás dojde řada. Garáže jsou plné a řidičů hledajících práci je přehršel.

Dojem, že to vše významně souvisí s válkou na Ukrajině se zdá být oprávněný. Nechci zabíhat do ekonomiky a politiky. Jen chci být férový: Dle mého Ukrajinci nejsou horší řidiči než Češi a vybíjet se na nich v diskuzích je hloupé a zbabělé.

#28 Nehoda na Smíchově s amputací nohou - můj pohled

Dne 15.1. se stala na Smíchovském nádraží v prostoru terminálu MHD tragická nehoda, při které sotva 50 letá žena přišla o obě dolní končetiny.

Každého hned napadají palčivé otázky: Jak se to mohlo stát? Kdo za to může? Dá se tomu předejít? Já sám raději ani nečtu komentáře pod články. Ale umím si představit, že spousta lidí se zlobí na řidiče, jiní zase na chodce v místě, kde být neměl a jiní kritizují město za naprosto katastrofální dopravní řešení. Pravda je ovšem složitá.

Nejprve přidávám obrázky a pak okomentuji situaci, ke které došlo.

Z prvního obrázku je vidět "betonový koridor" do kterého se sotva vejdou (či spíš nevejdou) dva míjející se projíždějící autobusy - natož chodci, kterých tu, věřte mi, chodí opravdu zástupy - ano, chodí se po těch obrubníčcích. Věřte mi, nejsou to oficiálně žádné chodníky. (Můžete si 100x myslet, že autobus vás srazil "na chodníku" - ale z hlediska práva to tak jednoduché není). Bohužel. Není zde proto ani přechod.  (Technicky vzato by vedl odnikud nikam). Hodila by se zde určitě nějaká značka: "Chodcům vstup zakázán!" Ale určitě existuje nějaká geniální právní klička, proč to tak být nemůže.

Letecký snímek dokreslí ještě jednu okolnost - totiž, že celá zatáčka se chová jako neustále se ucpávající "trychtýř". Ještě že je tu alespoň zrcadlo.

K čemu tedy došlo?

Řidič v zácviku (který měl jet teprve druhý den v ostrém provozu) se snažil minout s protijedoucím autobusem. A zafungoval zde reflex, který známe z auta - strhnu řízení vpravo. Jenže zatímco v obyčejném osobním autě vám obrubník nedovolí jen tak najet na chodník, tak autobus má velký přední převis, který se běžně nad chodník dostává. (Stejně jako zadní převis) Tedy kola sice máte na silnici a přesto můžete převisem kosit chodce. K tomu připočtěme okolnost, že nešťastná paní neměla opravdu kam uhnout - díky betonové zdi a nepatrnému prostoru.

Kdo za to může?

Nechci určovat, kdo za to může. Chci ukázat, že problém je komplexní. Pojďme si to projít.

1. Nešťastné dopravní řešení. Prostor je malý, intenzita dopravy vysoká a davy chodců nezměrné.

2. Je jednoduché ukázat prstem na řidiče v zácviku. Jenže. Když začínáte, nemáte některé reflexy vůbec vypěstované. Ba naopak. Trvá to velmi dlouho, než se přeučíte z osobního auta na autobus - a není to zdaleka jen o rozměrech!!. Navíc každý řidič v zácviku má svého zacvičovatele, který by měl rizika každé tratě vysvětlit a dávat celou dobu pozor. Já osobně jsem z žádným zacvičovatelem na smíchovské nádraží nezajížděl - cvičil jsem se v jiné části Prahy. Všechno jsem zde vypozoroval a musel jsem si to osahat sám :-( Např, kdo komu dává v zatáčce přednost. To není dáno značkou, ale jde o místní zvyk.

3. Chodec. Ano, je mi paní nesmírně líto a nebudu tvrdit, že udělala vědomě něco špatně. Věřila (tak jako tisíce jiných chodců), že je na obyčejném chodníku - jak ilustruje tento obrázek.

Děkuji svým kolegům, kamarádům z autoškoly V. a R., kteří mi pomohli situaci kolem této nehody lépe pochopit.

#27 Pan Ču®ák má narozeniny

Ano, občas se za volantem i zasměju. A ještě více ve výpravně, kde občas něco odchytím. A protože se blíží Silvestr, můžeme trochu odbrzdit:

1) Pan Čurák má narozeniny

Staří mazáci si dnes stýskají, že řidiči se dříve více znali, byla větší sranda, gratulovali si k narozeninám... A mají pravdu. S příchodem mobilů se mnohé změnilo. A taky se asi více kouřilo. Tak tedy ještě nedávno bylo zvykem, že kdo měl narozeniny, tak kupoval druhým tatranku. V době, kdy ještě neřádilo GDPR, k tomu sloužila nějaká bonzovací nástěnka. A tak jednoho dne tam stálo, že Josef Horák má narozeniny. Horák, Horák... přemýšleli řidiči, kteří šli kolem. Kdo to je? Dlouho si lámali hlavu, radili se. Až jeden prohlásil: "To je přece Čurák!" Nikdo totiž dotyčného nebohého neznal jinak, než pod touto nelichotivou přezdívkou. A jak k ní přišel? Mohl si za to sám. Každého, koho potkal, pěkně pozdravil: "Čau čuráku!" případně: Čau čuráci!" A tak odpověď bývala často podobná.

2) Bílá nemoc

Jeden řidič, pan G., trpěl bílou nemocí. Projevovalo se to tak, že když mělo sněžit, nenastoupil do práce. Zřejmě dlouhodobě sledoval předpovědi počasí a tak si jednou vybral volno, podruhé sickday anebo se rovnou hodil marod. Popravdě v Praze hustě sněží opravdu málo. Jen pár dní v roce. A výjimečně se může stát, že autobusy musí na některých úsecích počkat, dokud neprojede sypač. Ale u dotyčného šlo zřejmě o nějakou fóbii - vědělo se o něm, že má "bílou nemoc". A onoho dne to na něj přišlo. Nejdříve pěkně zvolna a pomalu - stejně pomalu, jako přibývalo postupně sněhových vloček: Tu a tam nějaká, pak desítky a pak stovky... A úměrně tomu se chůze pana G. od parkoviště ke garáži zpomalovala a zpomalovala, až se úplně zastavil. A pak sněžné ticho prořízl zoufalý výkřik: "Já se na to vyseru!" Otočil se, nastoupil zpátky do auta a zmizel.

3) Nouze

Vzpomínáte na Rosenheima z Obecné školy? Tak jednoho takového experta na garážích tady také máme. V jednom kuse vymýšlí nějaké ptákoviny a rád se baví. Na cizí účet, pochopitelně. Kdysi měly (tuším Karosy) u stropu tlačítko: "Stiskněte v nouzi!" Nestalo se nic jiného, než že to u řidiče zabzučelo a rozsvítila se kontrolka, aby vzal na vědomí, že se něco děje. Zkrátka, žádná věda. Jedna paní to ze zvědavosti stiskla, a to neměla dělat. Náš pan "Rosenheim" vyletěl z kabiny a zeptal se: Kdo to byl? Přiznejte se! Drobná paní, ve středním věku se nesměle přihlásila. "No tak to je mi nadělení!" zamračil se řidič. "Teď musím zastavit a celé to vyresetovat!" Vyšel ven, otevřel víko motoru, zapálil si cigaretu, v klidu dokouřil, nasedl a jelo se dál.

4) Školení

Mezi řidiči se mluví hrubě. Pochopitelně. Ale patří to k tomu. Jednou jsme měli školení na nový typ autobusu: Samá chytristika, digitální přístrojový štít, dotykový displej k ovládání topení a klimy... A tak těch dotazů padlo víc. Instruktor z toho už byl trochu otrávený. Sice si prostudoval tlustý manuál, ale všechno také nevěděl. A tak školení uzavřel slovy: "Už žádný dotaz? Tak už běžte všichni do prdele!"

#26 Cestující s hendikepem

Ano, často se setkávám s hendikepovanými. Tělesně, i jinak.

Jeden chlapec velmi vyděšeně a bolestivě vyjekl pokaždé, když jsem přejel nějaký ten výmol, retardér anebo prohlubeň u kanálu. Měl jsem pocit, že ho neustále intenzivně trápím. Snažil jsem se jet maximálně ohleduplně, ale i tak mi to občas trochu ujelo. Jiný týpek celou jízdu docela věrně a dost nahlas  napodoboval brumlání motoru a hvízdání turbodmychadla. (Škoda jen, že mám automatickou převodovku a nemohl jsem podřazovat s meziplynem, abych ho více rozptýlil) Jeden večer na zastávce čekaly dvě dívky. Stály proti sobě, divoce šermovaly rukama a ještě se k tomu na sebe výrazně šklebily. Čekal jsem, že na sebe každou chvíli vlítnou a poperou se. Až pak mi došlo, že jsou hluchoněmé a jenom znakují.

Vozíčkářům musím často sklopit rampu u dveří a pomoci jim nastoupit nebo vystoupit. S některými z nich se setkávám celkem pravidelně. Jednoho jsem si pro sebe nazval Allwin. (Jakože Vítěz nebo Ten, kdo vždy vyhraje). Ale proč? Má neuvěřitelné charizma. Pro moji generaci bych ho přirovnal k Barney Stinsonovi ze seriálu Jak jsem potkal vaši matku. Přesně ten týpek, kdy setkání s ním vám pokaždé zlepší náladu. Nemůžete ho litovat. Usměvavý, spokojený, neskutečně pozitivní a přes svoje omezení má kolem sebe dost kamarádů.

Zrovna nedávno jsem převážel rodiče s dítětem v kočárku. Ovšem dítěti bylo snad osm let. Jeho nepřítomný pohled značil, že se nachází v jiném světě. Oproti tomu jeho rodiče však stáli nohama pevně na zemi. Bylo by mi jich snad i líto, kdyby maminka neměla krásnou a usměvavou tvář a z táty vyzařoval pokoj a nadhled. A já - na nepatrný okamžik - zahlédl v dítěti Tělo Kristovo. Tak jsem jim alespoň co nejtěsněji zastavil u obrubníku a vypustil Marii, Josefa a Ježíška do světa.

#25 Dostal jsem kytku od Pepy z Kytek od Pepy

 

Rád jezdím v sobotu dopoledne - zvlášť když mám konečnou na Kulaťáku. To zde pravidelně probíhají Dejvické trhy. Nečekejte zde prodej ručníků, plyšáků a fejkových crocsů. Stánky si pořadatel opravdu pečlivě hlídá, takže zde seženete jen ty nejhezčí květiny, dokonalou zeleninu, dokonce i čerstvě nasbírané hříbky. Výrobky z lokálních sýráren a řeznictví a špičkový streetfood jsou samozřejmostí. Pro kupující i pořádající je to sváteční událost. Vybraně oblečení Pražáci defilují s proutěnými košíky a užívají si slibný začátek víkendu.

Jedinou pihou na kráse je okolnost, že Kulaťák není nafukovací a parkovacích míst je pomálu. Platí to jak pro autobusy, tak pro dodávky a tuk-tuky prodejců. Onu sobotu jsem odstavil autobus na obvyklou, 35 minutovou hlavní přestávku, zkrátka pěkně dozadu, aby přede mnou zbylo hodně místa pro ostatní. Jenže ouha. Před autobusem začal poskakovat chlápek... no, kde jsem ho už viděl? A zatímco jsem bloudil ve své pozvolna chátrající paměti, tak jsem poslouchal jeho výkřiky: "No to mi děláte naschvál? Děláte mi to naschvál, že jo? Je to schválně??" Mezitím se mi začala vracet paměť a došlo mi, že svůj bojový tanec přede mnou předvádí Pepa z Kytek od Pepy. Nedávno jsem poslouchal super podcast s ním, určitě si ho pusťte, je to úžasný člověk. Absolutně z ničeho postupně vybudoval obrovskou síť květinářství. Sympaťák, ale... proč zrovna na mě útočí jak bojový kohout?

Zvyšovali jsme jeden na druhého hlas a mně začalo pomalu docházet, že ta modrá dodávka opodál je nejspíš jeho a že jsem mu vyfoukl ideální místo na naložení neprodaného zboží. Přitom by stačilo říct něco jako: "Prosím, mohl byste mi trochu popojet?" Ale co všechno jsem si musel namísto toho vyslechnout! Také jsem se rozčílil a prohlásil jsem něco jako: "Tak víte co, běžte si prodávat ty svý kytky a já jdu zase jezdit!" A nastoupil jsem. V kabině jsem po minutě vychladl a popojel autobusem. A pak najednou vidím Pepu, jak se ke mě blíží s kyticí gladiolů na usmířenou: "Tady máte, pro manželku, přítelkyni, pro kohokoliv..."

#24 Autobusáku, a jaké to je mít nehodu?

Obrázek je z nehody, kde za havárii - naštěstí pro řidiče (nebojte, nebyl jsem to já) - mohla technická závada. Zřejmě se kousnul kloub.

Nehody - toť kyselé jablíčko autobusácké profese. A zároveň ta nejčastější otázka, kterou dostávám: "Už jsi měl nehodu?" "A stříkala přitom krev?"

Autobus má jednu krásnou a současně jednu nepěknou vlastnost. Z nehody vychází často nepoškozený, zatímco osobní auto často připomíná zmačkaný papír. Čím to? Autobus nemá narozdíl od osobáku žádné deformační zóny.  Pevná konstrukce podvozku vydrží téměř vše a laminátové panely jsou pružné asi jako kánoe. A pokud už náhodou prasknou, dají se  poměrně levně opravit nebo vyměnit.

Nehodu, při které jsem poškodil něčí majetek, jsem měl zatím jen jednu, přibližně před rokem. Tehdy zkolaboval tunel Blanka. Při téměř nehybné zácpě bylo těžké se postupně probojovat přes tři jízdní pruhy směrem k Prašnému mostu. Sunul jsem se jako šnek - sotva krokem. Leč chvilička nepozornosti bohatě stačila na to abych přidřel zadní roh osobního auta. 

Jaký je postup při nehodě? Předně musím ihned odstavit autobus, bezpečně vypustit všechny cestující a volat dispečerovi. Dispečera zajímá, kde se to stalo, jestli se nehoda obešla bez zranění, jestli vznikla škoda někomu jinému, a také jak je autobus odstavený, jestli se kolem něj dá projet apod. Do několika  minut přijede nehodová četa Dopravních podniků a ta pomůže určit viníka a sepsat hlášení pro pojišťovnu. A pochopitelně se to celé neobjede bez dechové zkoušky. Není to nic hrozného, nehodáři bývají pohodoví a snaží se situaci uklidnit. Pokud je autobus v pořádku, jezdím dál. Na garáži mě však čeká další autogramiáda a obvykle návštěva u vedoucího.

Existují však mnohem horší průšvihy než poškozený autobus. A to popadaní cestující. Většinou se pevně drží tyče - pokud se blíží zastávka. Ale popravdě - svírat pěvně celou jízdu tyč? Opravdu? Pokud ale prudce přibrzdím v nečekanou chvíli - tak popadat může úplně každý. Zrovna nedávno proběhla v médiích zpráva, jak jeden redaktor Č. rozhlasu proletěl při brždění městského autobusu sklem: Čtěte zde.  Jednou v mém autobuse upadla stará babička. Zatočila se jí hlava. Nezranila se, ale na chvíli omdlela. Ideální je ihned volat záchrannou službu a pokud cestující trvá na tom, že je v pořádku a že záchranku nechce, tak každý řidič má v deskách připravený revers k podepsání - aby nedošlo k pokusům se zpětně soudit o újmu na zdraví. Babička se může tvářit v pohodě, ale třeba její vnuk je zrovna mazaný právník a vycítí příležitost. Jeden můj kolega mi zrovna takový příběh vyprávěl.

Strach z nehody je asi nejčastějším důvodem, proč by tuto práci většina lidí možná ani nezkusila. A vskutku - pokud v autobusu trávíte tisíce hodin, zjistíte, že zažívat krizové situace je úplně běžné a normální. Když mě před lety přijímal vedoucí garáže, tak pronesl památnou větu: "Respekt je v pořádku. Bez respektu řídit nemůžete. Strach ale ne. Strach za volant nepatří."

#23 Autobusák pod ochranou - dva příběhy

Zažívám Boží ochranu? Určitě. Dnes předávám alespoň dva příběhy z uplynulého měsíce.

1. Sotva jsem ujel

Pozdě večer jsem po práci přicházel ke svému autu. Teď už byl ale klid. I když ne nadlouho: Odněkud vyběhl chlápek rovnou doprostřed jinak velmi rušné křižovatky, teď už prázdné, a začal divoce poskakovat a vyřvávat: "Jsem ten největší zm@d na světě"! "Jsem ta největší k&va! Jsem svině!" Zdálo se, že se chystá zastavit jakékoliv auto a řidiče inzultovat. A možná by mu stačil i bezbranný chodec. Tak snad si mě nevšimne a nechá mě na pokoji, říkám si. Chystám se nenápadně vplout do svého auta, které stojí poblíž. Jenže ouha. Moje "Škodivka" po odemčení ve tmě přátelsky zablikala na uvítanou a automaticky se rozsvítila kabina. To neznámého šílence zaujalo, takže se proti mě rozběhl. Následující vteřiny jsem jenom doufal, že mě nedostihne, že mi nezačne rozbíjet skla anebo mi neskočí před kapotu. Jen tak tak jsem zavřel dveře, nastartoval a ujel jsem mu přímo před nosem. Další den jsem si řekl, že chci pomoci někomu, kdo neměl šťastný den, a tak jsem poslal pár stovek přes agenturu Donio jednomu nemocnému hasiči - abych tak svému Ochránci poděkoval.

2. Potkal jsem "Jacka Napiera"

Na lavičce u zastávky ležel mladík, takový studentík, na první pohled. Blonďaté vlnité vlasy, kvalitní značkové oblečení a boty, v uších zřejmě airpody. Proč ale nehnutě leží? Je mu zle? Usnul? Že by byl opilý? To je ale divné, vypadá slušně, je krátce po poledni - a pokud jde zrovna ze školy... Po posledním kole jsem ho viděl opět nepohnutě ležet v úplně stejné pozici. Tak jsem odstavil autobus, jdu k němu a zatřesu s ním. Najednou se probral a podíval se na mě hrozně zvláštním skelným, zamlženým pohledem.  Jako zombie.... proběhlo mi hlavou. Ale proč se na mě tak nesnesitelně usmívá? Rychle se probral, vstal, a začal divoce tancovat - rychle, šíleně, prsty na rukou měl křečovitě zkroucené, skákal, kopal, rozhazoval rukama. Připomnělo mi to psychotický tanec komika Jacka Napiera, kterému jednoho dne hráblo, a stal se z něj Joker. A pokud jste tento smutně geniální film neviděli, tak alespoň jeho tanec je k vidění zde. Co si z toho odnáším? Pocit, že jsem měl spíš štěstí. Projely mi hlavou příběhy záchranářů, kteří přijeli pomoci a namísto vděku schytali nakládačku.