MALÉ BILANČNÍ FAQ
Vycházím z otázek, které často na svoji práci slýchám.
1. Co cestující - míváš s nimi konflikty?
A to je mé největší milé překvapení: Cestující jsou opravdu Z 99,9% V POHODĚ. Nekecám. To "nejhorší", co mě zatím potkalo, byly pozvracené dveře. Ne nějak brutálně, takže jsem na konečné dal raději nějak do pucu, než abych volal dispečink a čekal na výměnu autobusu. Párkrát jsem musel nějakého cestujícího na konečné probudit a ani bych snad nepoužil slovo vyhodit, protože to vždycky bylo v pohodě. Jednou jsem zažil cestujícího, který podle neomylného zápachu pokálel - ale nic se mu naštěstí z kalhot nevykutálelo. A jednou jsem zažil chlápka, který šířil neskutečný zápach - ne po cigaretách, alkoholu, zažrané špíně - ...ne, to se opravdu nedá popsat. Tajemství děsivého zápachu bylo nejspíš zakleto v nákupní tašce na kolečkách, kterou vláčel s sebou. A párkrát jsem zažil cestujícího, který reagoval dost nepříjemně na nějakou moji chybu - typicky, když jsem přejel zastávku na znamení. Jen opravdu výjimečně vozím bezďáky, opilce... Zatím jsem nenarazil na někoho, kdo by byl agresivní a ohrožoval další lidi.
Na druhou stranu se nikdy nedopočítám těch poděkování, hezkých pozdravů, úsměvů, pochval i osobních přání. To jsou velké desítky případů oproti těm jednotkám nepříjemností. Jednou mi dokonce přišla na garáž oficiální pochvala od cestující - a já musel podepsat, že jsem ji přijal.
2. Řídit kloubák, to musí být hrůza...
Řídit kloubák napoprvé je docela nezvyk. A couvat s kloubákem - to opravdu nechcete - dokud se to aspoň trochu nenaučíte. Prvních pár desítek hodin to dá zabrat. Ale pak se to najednou přehoupne a je to přesně naopak. Mezi řidiči jsou kloubové linky většinou oblíbenější než ty běžné. Čím to je? Motor je víc vzadu, vibrace ani hluk se tolik nepřenáší. Kloubáky jezdí ty nejpohodovější trasy, které jsou na ně dimenzované, velké poloměry zatáček, BUS pruhy, slušné zastávky. S klasickým standardním busem se více motáte a s midibusem to je největší opruz. To si chvílemi připadáte spíše jako řidič popelářského auta. Jezdíte těmi nejužšími uličkami, kde se modlíte, aby to do vás někdo v protisměru nenapálil. A na konci šichty máte ruce zamotané jako vánočku.
3. Vstávat ve tři ráno a chodit spát o půl druhé? No potěš...
Není to tak strašné, jak to vypadá. Paradoxně největší problémy se vstáváním jsem měl v době autoškoly, kdy jsem vstával před šestou. Celý život jsem vstával pravidelně v sedm a překvapivě ta jedna hodina spánku mi strašně dlouho chyběla. Pak se to ale začalo měnit. Zvykl jsem si spát 5 hodin denně a teď mi to připadá úplně normální. Zvykl jsem si na to, že chodím spát jednou o půl desáté, jindy skoro ráno. Vždycky rychle usnu a pokud spím alespoň těch pět hodin, tak docela funguju. Často se probudím sám, bez budíku. Zvykl jsem si spát o půlhodinových přestávkách na konečné. Jsem zvyklý se dospat v sobotu, spím dlouho - třeba až do půl desáté. Tělesná únava je mnohem lepší a příjemnější než duševní a mentální vyčerpání, které jsem zažíval v předchozí práci.
4. A kolik si vyděláš?
Neměl jsem na začátku úplně jasnou představu, kolik mi bude chodit na účet. Ale musím říct, že jsem překvapený spíše příjemně a že ty náborové reklamy na tramvajích nejsou zase tak moc daleko od pravdy. V praxi to ale znamená neustálé přesčasy. Jezdím svátky/nesvátky. Občas tzv. "z volna", když mě o to poprosí výpravčí. Běžná pracovní doba je 9,5 hodiny.
5. A co nehody, měl jsi už nějakou?
Měl. Díky Bohu spíše drobnosti a spíš na začátku: 2x poškozený blatník, 1x poškozené zrcátko, 1x jsem poškodil úchyt přední masky - což sice byla škoda v řádu stokorun, ale stejně se to muselo sepsat. Každá nehoda znamená výjezd nehodovky, hromadu papírování. A na výpravně a před vedoucím jste tak trochu za blbce. Z výplaty vám strhnou 10% vzniklé škody, což v mém případě se vždy vešlo do pětistovky. Mám však jeden nedobrý povahový sklon - těžko se smiřuju s tím, že dělám chyby. Jakékoliv selhání si zpětně hrozně vyčítám, nehody si v hlavě donekonečna přehrávám. Sebere mi to sebedůvěru na nějaký ten týden.
Zároveň si ale s pokorou uvědomuji, že jsem byl vícekrát jen pár cenťáků od skutečně vážné nehody. Několikrát mi někdo nedal přednost a těsně se mi přehnal před maskou autobusu. Resp. vždycky jsem musel přibrzdit tak, abych zabránil nehodě, ale zároveň aby mi nepopadali cestující. Jednou jsem mále nabral opilce. Vůbec mě nevnímal V poslední možné vteřině se zastavil, hodil piruetu jak krasobruslař, a odpotácel se pryč. A jeden můj fail, který si asi zatím nejvíc vyčítám: Díky prudkému přibrždění mi upadla na podlahu asi 80 letá paní. Nic se jí nestalo, ale mohl to být neskutečný průšvih.
6. Sjel jsi někdy z trasy? Zabloudil jsi?
Nezabloudil jsem, ale z trasy jsem sjel. Většinou šlo jen o pár desítek až stovek metrů a šlo jen o malé zpoždění. Jen jednou jsem sjel trochu víc. Stalo se tak během prvních dnů po zácviku, těsně před zatažením do garáže, kdy už jsem mlel z posledního. Místo abych skončil v ulici Navigátorů a Dědinská, tak jsem cestující rozvozil po paralelní ulici Vlastině. Nikdo ani nehlesnul, žádná stížnost nepřišla. Možná to bylo i tím, že sídliště Na Dědině bylo věčně rozkopané a trasa se měnila každý týden.
7. A není to nuda, jezdit pořád stejnou linku, dokola a dokola...?
Vlastně ani ne. Baví mě to, utíká mi to. A nejezdím jen jednu linku, střídám jich asi 8. Záleží na velikosti trasy. U těch nejkratších to znamená se otočit třeba i 13x za směnu. U těch dlouhých třeba jen 5x. Určitě mnohem lépe čas utíká u těch dlouhých. Opravdu se nenudím. Čím to je? Stále se musím soustředit - na cestu, na lidi, na okolní auta... Nemůžu vypnout a nudit se. Na nudu není čas. Nudím se v případě, když můj mozek nedostává žádné vnější podněty - ale za volantem dostávám podnětů spoustu a stále. (V tom se jízda osobním autem opravdu liší). A také jezdit všude přesně na čas je mentálně i technicky dost náročný proces. A když je večer a o opravdu málo lidí a klidná doprava, tak si prostě pustím nějaký podcast.
8. Přece to nechceš dělat do konce života, ke kazatelování se třeba zase jednou vrátíš...
Je možné, ba pravděpodobné, že se do staré práce nikdy nevrátím. Čím déle nejsem kazatelem, tím méně mi tato práce chybí (a nechybí to ani manželce ani dětem). Dokonce mívám občas pocit, že jsem první polovinu života prožil v nějakém paralelním, cizím vesmíru, který nemá s mým současným světem téměř nic společného. Nicméně není to jen úleva. Změna identity je opravdu bolí - jako kdyby část mého já zemřela.
