#2 Ze života autobusáka: Živé sny, vzpomínka na dědečka a DEN D

Sv. Kryštof, patron všech řidičů, obchvat Olomouce, autor: Marius Kotrba

Prolog

Často mívám sny. Živé sny. Emoce v nich prožité jsou mnohem, mnohem silnější než v reálném životě. Ať už jde o emoce negativní - bolest, strach, znechucení, nepopsatelné zlo. Nebo pozitivní: radost, pokoj, fascinace, úžas, radost. Jeden můj živý sen se týkal autobusu, asi rok před tím, než se to v Berouně semlelo. Seděl jsem v dálkovém autobuse, jako řidič, uprostřed lesa, uprostřed noci. Palubka svítila, a já čekal na cestující. Byl jsem sám a těšil jsem se na jízdu. Cítil jsem hluboký, opravdu hluboký pokoj a byl jsem dokonale šťastný. A pak jsem se probudil.

Dědeček

Když už jsem se rozhodl pro autobus, byl jsem zvědavý, jak to přijme táta (mimochodem farář). Jeho první reakce byla: "Jé, to by měl dědeček radost! Byl by na tebe pyšný." Můj dědeček, Vojtěch, zemřel v roce 1968. Bohužel, jeho první nákladní auto shořelo zrovna v ten večer, kdy hasiči měli bál, a druhé, které koupil od americké armády a dal si ho krásně do kupy, mu ukradli komunisté. Prý o řízení autobusu také přemýšlel, ale prý by ho štvali lidi, a on si rád užíval v kabině samotu. Po zbytek života řídil Pragu S5T.

Často jsem v prvních dnech autoškoly přemýšlel: Nepochybuju, že BY můj dědeček na mě BYL pyšný. Ale skutečně JE pyšný? Nedokážu o něm uvažovat jako o někom mrtvém, odpískaném, hromádce prachu.

Sv. Kryštof

Během prvních dnů autoškoly jsem přemýšlel o Sv. Kryštofovi. Mohutném muži, který pomáhal pocestným přes rozbouřenou řeku. Nic ho nezastavilo. Až na jedno dítě, které bylo těžší a těžší a těžší. Vy víte Kdo :-) Tolik legenda. Obraz obra, který nese malé dítě, mě v počátcích provázela. Vznešená, důležitá mise, občas až příliš těžká, k neunesení. Zvláštní, nepopsatelný pocit mívám, když řídím jednu odpolední školní linku. Zdánlivě téměř bezvýznamnou - skoro prázdný autobus do Zadní Kopaniny, a v něm třeba jen dva školáčci. 

Den, kdy jsem se stal (opravdu) řidičem

Kdy jsem se stal řidičem? A jsem jím? Každé řemeslo mívalo už v dobách středověku nějakou iniciaci. Často bolestivou, ponižující. Ale každý adept od toho okamžiku věděl, že už někam skutečně patří. S trochou závisti jsem pozoroval své spolužáky v autoškole, u kterých jsem viděl, že oni už řidiči jsou, sotva usedli za volant. Já se tak dlouho necítil. Ani když jsem získal řidičák na bus, ani když jsem v uniformě poprvé za volant. Prostě NIC. 

Ale jednoho dne to přišlo. Řídil jsem linku 108 a cestou kdesi nabral stařenku, snad stoletou. Nádherně oblečenou - jako anglickou královnu. Měla dokonalé luxusní chodítko. Nástup do autobusu jí trval celé věky. A výstup v zastávce Vozovna Střešovice jí trval ještě déle. A v tom se to stalo. Při výstupu se jí vysypala se kabelka. Komplet celá. Milion drobných věcí jí skončil pod autobusem. Vylezl jsem z kabiny, poklekl jsem a vyprošťoval zpoza busu její žalostně rozptýlený majetek. A v tu chvíli se někde ve mně rozezněl hlas: "Tak, a teď jsi řidič." Od té chvíle nepochybuju.