Už je to tady, už je to tady!
Těžko se mi o tom píše, pořád si to ještě nepřipouštím, ale už je to tady. Budeme se stěhovat. Do Hořovic. Ne, není to vesnice v Sudetech, kde žijí divní lidé v symbióze s liškami a vlky, ale skutečné město, mj. se stoletou tradicí výroby heligonek zn. Delicia. Už ani nepočítám po kolikáté se stěhuji. Poprvé s rodiči z Hradce Králové do Olomouce. Pak s Petrou - do Prahy, do Opavy, do Klatov, kde se narodily všechny naše děti, a pak naposledy do Berouna. Ale teď je to přeci jenom jiné. Jednak stárnu a stěhování mě opravdu nebaví. Jednak za sebou pálím mosty a také knihy. Drtivá většina teologické knihovny šla do sběru. Časy se však mění, už dva roky nejsem kazatelem a na dveře našeho služebního bytu právě někdo ťuká. Ale host to není. Je čas jít.
Jak jsme sháněli byt
Část 1. - autobusákův hejt na současné poměry
Můj dobrý kamarád, také bývalý kazatel, si chvíli přede mnou prošel podobnou zkušeností jako já. Odešel v době covidu, kdy pronajímatelé Airbnb panikařili, a realitní trh byl zaplaven nabídkou bez velké poptávky. Dnes již bývalý kolega tenkrát sehnal nájem v nádherném bytě v centru Prahy z dnešního pohledu za směšnou cenu. Vždycky jsem mu to přál a zároveň i záviděl. Mezi tím však vypukla válka na Ukrajině a těch lidí, co chtějí lépe žít, nejlépe v Praze, je najednou více než těch bytů. Ceny vystřelily a klesat už nikdy nebudou. Bydlení se stává nedostupné v celém SČ kraji. Prozíravější Pražáci už dávno pochopili, že Beroun je v podstatě jen další pražská čtvrť - se všemi bonusy navíc: s magickým údolím Berounky, s otiskem génia Oty Pavla, Českým krasem, Brdy a Křivoklátskem.
Část 2. - Doufáme, zoufáme a zase doufáme
Poslední měsíce jsme trávili v nedobrém rozpoložení. Ceny nájmů rostou z měsíce na měsíc. Petru prohledávání inzerátů kupodivu docela i bavilo - skoro každý den mi posílala své tipy. Zato já byl ten zlouš, který brzdil nadšení - jako skutečně zajímavou nabídku jsem viděl sotva tak 1 z 50. V drtivé většině byly byty příliš malé nebo s nevhodnou dispozicí. Např. podkrovní byty působí útulně, ale vejde se do nich tak polovina nábytku oproti standardnímu bydlení. Jeden byt v rodinném domě se na první pohled zdál moc fajn. Ale opravdu chceme sdílet předsíň a vstupní halu s panem domácím? Zkrátka potřebujeme 3 plnohodnotné oddělené ložnice a k tomu kuchyni, která by obstála i jako společný obytný prostor. Objevovaly se však i jiné překážky. Jeden majitel si např. usmyslil, že chce za každého člena domácnosti extra poplatek za energie v nesmyslné několikatisícové částce a k tomu třeba ještě 3 nájmy předem. Několik bytů bylo moc pěkných - ale komplet zařízených nábytkem. Pro někoho výhoda, pro nás pohroma. Jinde zase bylo patrné, že chybí skladový prostor na kola a lyže. Nebyl to dobrý čas. Doufali jsme a zoufali jsme.
Část 3. - Přihořívá, hoří, Hořovice!
Jeden opravdu hezký byt v Berouně nám proklouzl doslova mezi prsty. Volal jsem realiťákovi, k bytu mi ochotně vše vysvětlil, a nakonec poznamenal: "Tak si to doma proberte a dejte mi vědět!" Následující den ráno jsme mu tedy dali vědět, že jsme to probrali a máme zájem. Ale on na to, že byt je už zadaný. Z toho vyplynula zkušenost za milion: Příště, až uvidíme byt, který bude stát za to, nesmíme se nic rozmýšlet - i když je to proti všem instinktům a zdravému rozumu.
Po druhé jsme nezaváhali. Narazili jsme na inzerát na stometrový byt 4+1 v cihle, v klidné části Hořovic. Sice malá kuchyňka, ale zbytek marnotratně obrovský. Cena nájmu více než rozumná. Žádné nesmyslné požadavky na energie navíc. Věděli jsme, že kdybychom to alespoň nezkusili, tak bychom si to navždy vyčítali. Na inzerát jsme reagovali dva dny po zveřejnění a už byly termíny prohlídek plné. O to více nás překvapilo, že paní z realitky se nám ozvala, že jeden zájemce o prohlídku nepřijde a místo se uvolnilo. Poslední slovo však měla realiťačka. Říkala, že jsme jí sympatičtí a že by nám to ráda přiklepla. Celé to však musí probrat s majitelem. Čekali jsme nesnesitelně dlouhý týden, než jsme se začali domlouvat na rezervační smlouvě.
A proč Hořovice?
Důvodů je víc. Původně jsme chtěli zůstat v Berouně, ale když jsme viděli nabídku v Hořovicích, tak jsme nějakým šestým smyslem poznali, že je to ono. Asi se za tím skrývá naše touha odříznout se od minulosti. Začít úplně znovu. V Berouně máme na každém rohu nějakou emočně silnou vzpomínku, která nás vrací ke ztraceným snům a ideálům. Na lidi, které jsme opustili; na lidi, kteří opustili nás. Hořovice vyhovují našemu praktickému nastavení: Moje Petra pracuje střídavě v Hořovicích a Berouně. Adam studuje gymnázium v Hořovicích. Ráchel bydlí a studuje v Plzni SŠ ochrany životního prostředí. Sofie je na soukromé taneční konzervatoři a bydlí v Praze. Jde jí to, baví ji to. Občas se někdo ptá, jestli se tím bude živit. Ale to my nevíme a vlastně na tom ani nezáleží. Učí se překonávat všechny meze, fyzické, psychické, dělá pokroky a to jí úplně stačí. Většina rodiny je se stěhováním v poho. Jen moje cesta do práce se protáhne.
V tuto chvíli bydlíme mezi krabicemi a stále rostoucím nepořádkem. Třídíme věci na ty, které vyhodit, které darovat a které si nechat. S velkým steskem vyhazujeme např. ručně šitý adventní kalendář, který nám řadu let sloužil. 10 kilo Lega zdědí sestřenice. Také např. vyřazuji elektrické struhadlo z doby, kdy jsem měl kulinářské choutky, fermentoval jsem vlastní kysané zelí, vyráběl švýcarské rösti a experimentoval s korejským kimchi.
Pokud jste dočetli až sem, tak vězte, že hlavní fáze stěhování proběhne v pátek 10. a v sobotu 11.1. Tak, kdybyste někdo chtěl přijít na pomoc - vítejte, vítejte!
