#30 Stal se ze mě (i) trolejbusák

Naši neměli nikdy auto, takže jakákoliv cesta v Hradci Králové, kde jsem vyrůstal, začínala a končila na trolejbusové zastávce. Trolejbusy jsem miloval. Hlavně ikonickou šedesátkovou Škodu 9Tr, jakou máte na obrázku. Jízda v nich byla v porovnání s ramplujícími autobusy krásně tichá a plavná. A také jsem s partou kamarádů s oblibou prolézal opuštěné domy, sklepy, sklady, železniční vagony a jednou nás nenapadlo nic lepšího, než podlézt plot u depa a vniknout na plochu, kde se štosovaly vyřazené trolejbusy. Sedět za jejich volantem a otevírat panely s nedostupnými vnitřnostmi, to byl zážitek! A zároveň mě té mrtvé techniky bylo líto. Tímto zdravím svého kamaráda,  Petra H., který tam se mnou tenkrát byl, a ze kterého se také stal trolejbusák. 

Materiálu k trolejbusu mám tolik - že tu máte hotový dvojblog či spíš trojblog. 

Moje první jízda linkou 52

Byla ve mě dušička. Trolejbusovým kurzem jsem prošel zhruba před rokem a půl. To je dost dlouhá doba na to, abych skoro vše úspěšně zapomněl. Naštěstí jsem měl toho dne odpolední směnu, a tak jsem ke střídanému řidiči nastoupil o hodinu dřív, abych si to zase oživil.

Moje první jízda vedla ze Smíchova na Waltrovku. Jde o novou linku, která je v ostrém provozu teprve od 1.4. Já vyrazil v sobotu 11.4. a tím spíš mě překvapil neutuchající zájem veřejnosti, kteří se chtěli trolejbusem projet jen tak, případně si ho nafotit, nebo dokonce i nafilmovat. Nejen železnice má své šotouše. Jeden takový borec s půlmetrovým objektivem mě fotil na každé zastávce, několikrát, ze všech úhlů.

Velmi mě překvapili dva cestující - dědeček s vnukem, asi osmiletým. Přijeli na projížďku až z Rakovníka. Jak jsem se dozvěděl, tomu klukovi nedávno zemřel táta, který byl strojvedoucím. Od malička jezdil v kabině a dědeček prozradil, že by vnuk chtěl být jednou dispečerem MHD. A tak jsem nadhodil, že dispečeři se musí nejdřív naučit řídit autobus. Sice to není dáno zákonem, ale na konkurzu by žádný civil neobstál. Dědeček namítl, že to je přece jasné. Je možné, že něčí život je napsaný ve hvězdách tak, jako by šlo o jízdní řád?

Jezdil jsem na velikonoční sobotu - tedy na tu pravoslavnou. Celý den jsem míjel kostel, kam křesťané převážně z Východu, přicházeli od odpoledních hodin. Vrcholem bohoslužby je půlnoc, kdy v temném a tichém kostele zazní mocná slova: "Christos voskres!" - slova, která lámou čas i prostor. Překvapilo mě, jak vážně pravoslavní křesťané Velikonoce slaví. Slavnostní, až krojové oblečení, během celého procesu přinášeli a odnášeli krásně ozdobené košíky s jídlem, které pravoslavný pop žehnal na předlouhém pruhu bílé látky před kostelem. S úderem půlnoci končí tma, smrt a odříkání a nový život může začít pulsovat a proudit - tak jako životodárná energie v mých trolejích. 

A zvládl jsem i správné odstavení trolejbusu (tzn. ráno nesmí být vybitý). Zašel jsem nejdřív mezi garážmistry, jestli by mi s tím, někdo nepomohl, že to dělám poprvé. Jenom jsem je tím rozesmál. A pak mě jeden odbyl: "Nás to taky nikdo neučil!" OK, beru, fair enough. Takže nezbylo než vytáhnout manuál a checklist, co kde se co vypíná a v jakém pořadí. No, povedlo se. Ale jak jsem slyšel, následující ráno museli trolejbus několikrát resetovat, než se vůbec dal do pohybu a k tomu jej navíc nastupující řidič během manipulační jízdy odřel.

A pokud nemáte ještě dost, přidávám pokračování pro techniky, autisty a nerdy:

Nabíjecí brána na konečné - Na Knížecí

Autobus vs trolejbus

1) Jiná technika jízdy. Zatáčky s trolejemi, musím projíždět - v porovnání s autobusem - mnohem pomaleji a opatrněji. Jinak mohou sběrače odstředivou silou vyletět. Podobně silniční retardéry - ty také umí vytřást sběrače z vedení. V lepším případě je to znamená ruční natahování "klacků" nebo nouzový dojezd na baterky. V horším případě by mohly zdivočelé sběrače něco poškodit -  např. trolejové vedení, sloupek semaforu, osvětlení apod. A také byste neměli předjíždět stojící trolejbus na zastávce jiným trolejbusem. Hádejte, proč asi? Na kurzu jsme na toto téma viděli velmi vtipné video.

Během prvních jízd jsem prakticky neustále sledoval v kameře, co dělají sběrače. Jsou nahoře? Jsou dole? Nejedu moc rychle? 

A je tu další autobusácký zlozvyk - vypnout  motor klíčkem. Trolejbus má také klíček, dokonce na stejném místě. To jsem během první jízdy přesně podle zvyku udělal, "zhasl motor", utíkal na sváču a nedobrovolné oživování trolejbusu mi pak zabralo pár minut navíc, zrovna, když už jsem měl stát na zastávce. Klíčkem se vypínají všechny 24V rozvody - tedy i palubní počítač. 

2) Natahování a stahování sběračů. Někde se jezdí s trolejemi a někde na baterie - tam, kde troleje chybí. Hlavně nesmím zapomenout sběrače včas natáhnout a stáhnout. Do natrolejovacích zastávek musím najet na centimetry přesně a hlavně rovnoběžně s chodníkem. Minout natrolejovací stříšku (takovou, jaká je na obrázku) není nic těžkého. Jednou jsem ze zvyku jsem najel těsně k chodníku, abych udělal radost mamince s kočárkem. Ale moje radost to nebyla. Právě v této zastávce musí být boční odstup od obrubníku 20-25cm.

2) Tzv. havarijní stavy. To je jádro trolejbusového kurzu: Jak neusmažit sebe nebo cestující elektrickým proudem, v jaké situaci co zapnout, přepnout, vypnout. Bezpečná ruční manipulace se sběrači, atd. 

3) Nervy navíc. Jakákoliv nehoda trolejbusu obvykle přináší potenciál mnohem vyšších škod než nehoda autobusu. K nehodě navíc musí dorazit drážní inspektor, neb trolejbus není běžné silniční vozidlo, ale drážní vozidlo.

3) Více techniky. Trolejbusy jsou prošpikované mnoha počítači, které občas halucinují a žijí svým vlastním životem. Znamená to restartování s řadou přesných posloupností.

4) Uhlíky - to jsou takové malé vložky na konci sběračů, opotřebovávají se a mění se. Když je námraza na trolejích, tak údajně i několikrát za den.

5) Bonus navíc =  +6 Kč na hodinu.