#18 Modely autobusů, kterými jsem jezdil + 1 trolejbus

Dnes nečekejte velké příběhy. Ale bez tohoto technického speciálu by můj blog asi nebyl kompletní. Přeci jen v autobusech trávím dlouhé desítky hodin týdně a jsou v podstatě mým druhým domovem. Nechtějte po mě technické detaily, duté míry a váhy. Spíše se pokusím předat celkový dojem, který z jednotlivých modelů mám. A začnu od nejmenších:

Solaris Urbino 8,9 LE

"Můj táta řídí polský autobus!" - To opravdu nezní moc sexy. Číslo 8,9 značí délku - tedy jde o prcka určeného k provozu do těsných uliček. Na první pohled vypadá docela roztomile - asi jako roztoužená vačice, ale o to je zákeřnější. Papírově by to vůbec nebyl špatný autobus. Žel kazí se na něm absolutně všechno, kdekoliv a kdykoliv. Šetřilo se. Potkal jsem kus, který s železnou pravidelností dva dny jezdil a třetí den odpočíval v dílně a zrovna během mé směny začal vařit motor. To ho pak dávali dohromady celý měsíc. Asi potřeboval dovču. Postupně tyto modely dosluhují a mizí.

SOR BN 8,5

Tento prcek svého času býval největší postrach řidičů. Leč tady je všechno přesně naopak než u Solarisu. Celkem spolehlivý autobus, ale škaredý jako noc. Připomíná mi velmi starý černobílý loutkový seriál o pokažených hračkách - Pejsvídkovi a Medvískovi. Ty vznikly jaksi omylem, jako zmetek v továrně na hračky. Příběh této obludky je podobný.  Český výrobce SOR začal s výrobou autobusů v roce 1991 v areálu opravny zemědělských strojů. Autobusy se zde dávaly dohromady na dvorku ze starých skladových zásob, co se kde zrovna naskytlo. Kolem pobíhaly slepice. A tento svérázný busík se opravdu chová a jezdí jako zemědělský stroj. Hnusný, neskutečně nepohodlný - ale práci splní. Nedalo se s ním jezdit rychleji jak 35km/h, protože při vyšších rychlostech se kabina řidiče rozkývala jako jojo. Každé přejetí retarderu anebo kolejí bylo odměněno hlasitou ránou. Převodovka řadila s těžkým škubáním, takže každý řidič působil, chca nechca, jako moula. Autobus míval přezdívku "hrbáč" a "kindrvejce". Nyní zbyl v Řepích poslední kus (č.2071) který zůstane nejspíš zachován pro muzejní účely.

SOR ICN 9,5

Opět SOR, avšak poslední model. Kdo by byl řekl, že z českého výrobce hnusných a nepohodlných "kindrvajec" se časem vyklube někdo, kdo bude vyrábět prakticky perfektní autobusy, ve kterém se cítíte téměř stejně pohodlně, jako v osobním autě, a ovládá se to stejně krásně jako klasická dodávka? V Řepích tyto autobusy jezdí teprve poslední rok. Jsou skvělé a povedl se i design. Místo klasického přístrojového štítu mají LCD obrazovku a spousta věcí se ovládá již dotykově. V tomto autobuse je radost jezdit a navíc je i spolehlivý. Měl jsem tu čest zajíždět autobus, který právě vyjel z továrny a měl na tachometru 385km. V interiéru byla ještě spousta krycích kartonů.

SOR NB 12 (standardní délka) + SOR NB 18 (kloubový)

Jedná se o nejklasičtější pražský autobus. Potkáte ho na většině linek. Je to absolutní držák a trvalka.  Na začátku mi přidělili jeden z nejstarších kusů (r.v.2010). Když jsem ho opouštěl, měl najeto více než 900.000 km. A musím říct, že byl neprůstřelně spolehlivý. S překvapením jsem zjistil, že jej do své sbírky odkoupil nějaký soukromý dopravce. Teď mám přidělený novější ročník, a i když má své chyby, tak stále jezdí a jezdí.

Trolejbus Škoda 32Tr

V září 2024 jsem si udělal kurz na trolejbus. Škoda 32Tr je "autoškolácký" model, který běžně cestující nepřeváží. Co k tomu říci? Jezdí a funguje skvěle a ovládá se téměř jako autobus. Jen v zatáčkách (pardon, v obloucích, jak se správně po trolejbusácku říká) musíte pomalu, aby vám tykadla (pardon, sběrače) odstředivou silou nevystřelily. A pozor, nejedná se o silniční ale o drážní vozidlo. Proto mám vedle řidičáku i jeden další speciální průkaz.

U nás v Řepích jezdí dvouklouboví obři Škoda-Solaris 24M. Ano, je dlouhý 24m(!) a má dva klouby. Obsluhuje linky na letiště. S tímto obrem jsem zatím neměl tu čest, ale postupem času bude více a více autobusových linek nahrazována trolejbusy, takže se jim nevyhnu.

#17 Nezapomenutelní cestující

 

Za necelé dva roky jsem svezl snad desetitisíce cestujících. Ale jen některé si vybavím i po dlouhých měsících: 

1. "Prorok"

Pozdě v noci jsem odvážel jednoho pána, který mi hodně připomínal Davida Vávru. Měl za sebou nejspíš hodně dlouhý a příjemný večer. Podle solidního vzhledu bych to ovšem tipoval na lahev dobrého bordeaux než na metr piv. A v jednu chvíli, docela nečekaně, téměř nalepil svůj rozjařený obličej na skleněnou přepážku u kabiny a zadíval se mi zpříma do očí. A tu s rozzářeným úsměvem začal téměř prozpěvovat: "Dá-vám znameníí! Dá-vám znameníí!" Je to prorok? A jaké Boží znamení si na mě nachystal? A pak omluvně dodal: "Nenašel jsem tlačítko, a tak dávám znamení" Musím přiznat, že mě rozesmál.

2. Pan Lišák

"Pan Lišák" je starý gentelman, vždy oblečený v rezavých a kaštanových tónech, a to vč. klobouku a opravdu kvalitních bot. On sám byl snad také kdysi ryšavý. Kdo je to? Představuji si vysoce postaveného důstojníka ve výslužbě. Ten přímý pohled a pevná chůze! Zahodil zelenou a teď nosí 50 odstínů rezavé. Vystoupil, jako obvykle Na Santince. Chvíli na to mi volal dispečer, že jeden zoufalý cestující si v autobuse zapomněl deštník. Našel jsem ho křiklavě červený, květinový. Čekal jsem, že si pro něj přijde nějaká starší dáma a ne pan Lišák. Vždyť se k němu absolutně nehodí!! A jak mu obličej zářil štěstím. Jako kdybych mu zachránil kufřík plný tajných dokumentů. A tak doufám, že si vypůjčil deštník manželky a doma dostal kouř. Jinak to nedává smysl.

3. Oscar Wilde

Jednou po půlnocí do prázdného autobusu vstoupil mladý muž, v cylindru, ve fraku, vestičce, s šátkem kolem krku a hůlkou se stříbrným knoflíkem. A ta jeho tvář! Hned mi naskočil čítankový portrét Oscara Wilda. Není to přízrak? Nezdá se mi? A ten hluboký a oduševnělý pohled! (Ano, jsem na ženy, teda doufám...) Vrací se snad z nějaké viktoriánské party? Hledá mrtvou nevěstu? Tak či onak, jsem rád, že dandyové ještě nevymřeli.

4. Duchové minulosti

Jednou v dešti ke mě přistoupil starý nenápadný pán. Sedl si dopředu a začal si se mnou povídat. To se nestává úplně často, ale můžu říct, že mi to skoro nikdy nevadí. Z jeho vyprávění vyplynulo, že byl jedním z prvních testovacích řidičů Metra. Dokonce jel do SSSR na výcvik, na několikatýdenní stáž přímo do Mytiščinského strojírenského závodu. Škoda, že si z jeho vyprávění moc podrobností nepamatuji.

Muzeum Střešovice provozuje historické linky tramvaje. Řídí je naprostá elita, vždy skvěle oblečení tramvajáci a také jeden dobově oblečený průvodčí. Měl bílé vousy, úplně stejné jako František Josef I.  Skoro bych věřil, že s vozem Ringhoffer jezdil od momentu kdy byl vyrobený - tedy od roku 1930. Jednou ke mě na zastávce u dopravního muzea nastoupil a i když seděl na předním sedadle, neměl jsem odvahu se ho na něco ptát. Na Klamovce vystoupil, podíval se na mě a navzájem jsme si zasalutovali. Bohužel jsem ho v posledních měsících na lince už neviděl.

5. Mistryně zenu

Zácpy před Kulaťákem od Podbaby bývají kruté. A ten den jsem zažil tu nejkrutější ever. V nehybné koloně jsem stál více než půl hodiny. A k tomu 35C bez klimy. Otevřel jsem dveře mimo zastávku, abych vysvobodil cestující. Všichni odešli, až na jednu mladou paní, která usilovně četla knížku. Když jsem se po ní s tázavým výrazem ohlédl, tak jen s úsměvem poznamenala: "Ale já vůbec nikam nespěchám!" Četla dál a strávila v nehybném autobuse dalších 20 minut.

Někdy naopak přijedu do zastávky "nadjetý" - tzn. moc brzy. To pak musím počkat na přesný čas odjezdu. Cestující o o tom nemají tušení, a tak zbytečně dobíhají autobus a mockrát mi děkují, že jsem na ně počkal. Minutové čekání na zastávce je už docela dlouhé. A během této doby se k autobusu blížila klidným, pomalým a dokonale pravidelným krokem jedna mladá paní. (Jako kdyby věděla, že má minutu čas a není kam spěchat! Jak ví, že jsem nadjetý? Jak si může být tak jistá, že ji neujedu? Proč na mě  aspoň nemávne? Proč se netváří omluvně? Nastoupila absolutně přesně v okamžiku, kdy mi časomíra ukazovala samé nuly. Neměla důvod spěchat. Ona prostě věděla, že autobus bez ní prostě neodjede. Přesnost je vlastnost králů (i královen).

6. Adéla ještě nevečeřela

Výčet všech neobvyklých zavazadel by byl velmi dlouhý. Ale co nic nepřekoná, byl model obrovské rostliny, která hodně silně připomínala masožravou Adélu. Byla tak velká, že zabrala skoro celý prostor vyhrazený pro kočárky. (Nějaká divadelní kulisa? To už se nikdy nedovím.)