#20 Ztráty a nálezy - peněženky i bizáry

Co dělám, když něco najdu?

Vše musím teoreticky donést do výpravny a sepsat o tom protokol. Legálně si můžu ponechat (anebo vyhodit) čerstvé potraviny - o těch bude ještě řeč a kusy oblečení. V zimě to jsou hlavně čepice a rukavice. Nejdřív to ale hodím na palubku, aby si toho cestou domů třeba někdo všiml. Cenné věci hlásím na dispečink, aby mě případný cestující mohl lépe kontaktovat. A naopak, někdy dostanu echo z dispečinku, že u mě někdo něco zapomněl. Bohužel bez úspěchu se hlásil majitel saxofonu, kluk ze ZUŠ :-(  nebo sportovec ze Strahova, který přišel o velkou tašku s drahým vybavením. Věcí, které se nenašly, bylo víc. Ale naštěstí karma funguje i opačným směrem:

Moje ztráty a nálezy:

* Velká kabelka narvaná kosmetikou - nic luxusního, ale bylo jí opravdu, opravdu hodně.

* Hromada zvratků po obřím hafanovi. Teoreticky bych měl žádat dispečink o výměnu autobusu. Já  to vyřešil jako Augiáš: Vypustil jsem vzduch z měchů na pravém boku, tím jsem vytvořil nakloněnou rovinu a kýblem vody jsem ten chlívek spláchl ven.

* Občas najdu na konečné zapomenutého člověka :-)

* Mobily, doklady, peněženky, klíče - opakovaně. Většinou v ní cestující nosí jen pár drobných, zbytek je na kartách. A někdy dostanu za svoji pozornost nějakou jinou pozornost. Asi nej byly tři naprosto luxusní plněné croissanty z francouzského pekařství. A když jsem našel Samsung, tak jsem se začal těšit na rande s vděčnou usměvavou slečnou, leč dostaveníčko mi vyfoukl střídající parťák. Dostal od ní lahev vína.

Storka č.1 - Příliš poctivý nálezce

Na Karláku za mnou přiběhl student, že prý našel na prázdné sedačce dvoustovku, co s ní má jako dělat. Ze zvyku jsem odpověděl: "Tak ji nechte u mě." Pak mi došlo, jak hamižně to zní a dodal jsem: "A víte co? Nechte si ji." Ale on se pořád tvářil nespokojeně. Takže pokus č.3: "Tak si ji zatím nechte a uvidíme, jestli se o ni někdo cestou na Strahov nepřihlásí." Pochopitelně se nikdo nepřihlásil, ale on za mnou přišel znovu. Ach jo, ale co už. Nakonec jsem ho donutil, aby si ji proboha nechal.

Storka č.2 - jak jsem se málem "poto"

Jak už bylo řečeno, mohu si ponechat čerstvé potraviny a jednou jsem jich našel rovnou plnou tašku. Na první dobrou byla plná salámu a sýrů. Dalo mi velkou práci ji nasoukat do malé ledničky, kterou mám v kabině. Zvědavost mi ale nedala, abych se nepodíval blíž. A něco mi nesedělo. Gorgonzola sice má být krémová, ale že by až tak? A tak jsem začal zkoumat data spotřeby a spadla mi brada. Potraviny byly prošlé od 1 do 3 let a ty nejčerstvější jen několik měsíců. Přitom ani jedna konzerva. Na první pohled všechno vypadalo celkem zachovale. Za obalem žádný pohyb. Že by je někdo měl v mrazáku schované a chystal se na nízkonákladový piknik - někdo jako Mr. Bean? Nebo jel někdo navštívit tchýni? Dodnes z toho mám silný pocit znechucení.

Mimochodem, pustě si někdy skvělý devadesátkový film Lola beží o život. Někdo zapomene v berlínském metru tašku s penězi, někdo jiný ji zase najde, a dějou se pak věci.

#19 Proč zavírám babičkám dveře před nosem

Nejspíš doufáte, že nadpis je pouhopouhá nadsázka. Ale moc vás neuklidním: Ne moc velká. Učím se být ošklivý na lidi a dělám v tom pokroky. Proč?

1. Povaha určitých zastávek

Jsou zastávky, dejme tomu Hradčanská, které navazují na Metro a současně na velký tramvajový uzel. Mohl bych zde stát celý den, a neustále by někdo nalétával do dveří. Ale v Rusku už na to přišli. Vymysleli mašrutky, které stojí na zastávce tak dlouho, dokud z nich lidé nevypadávají zase zpátky na chodník. Naštěstí  v Praze jezdí autobusy na nejvytíženějších linkách co 6 minut! Není důvod spěchat, pokud není v sázce promarněné osudové rande. Přesto lidi sprintují, jako by je honila Smrtka na tříkolce a autobus byl poslední záchranný člun Titaniku. Ale já musím odjet podle jízdního řádu.

2. Odkládaná úleva

Není vůbec vzácné, když mám na konečné přestávku 3-6 minut. To celkem vystačí na rychlou fyzickou úlevu (případně na jedno cigárko). Jenže i malé zpoždění mi tuto malou a nezbytnou přestávku snadno užere. BTW, spousta řidičů se na to cigárko opravdu těší a když to nestihnou, jsou mrzutí a protivní.

3. Princip sněhové koule

Je to zvláštní, ale zpoždění se nabalují na sebe jako sněhové koule. Když vyjedu z první zastávky o 25 vteřin později, ve výsledku mám na konečné klidně tříminutové zpoždění, a to mě na trase nemusí potkat žádná velká komplikace. Jak je to možné? Odpověď je jednoduchá: světelné křižovatky. I díky malému zpoždění na první světelné minu zelenou a zůstanu trčet (+1minuta). Autobusy sice mají nastavenu na křižovatkách prioritu, tzn. zelenou si elektronicky vynutí, ale ne všude a tramvaje mají nastavenou prioritu vyšší. Ještě horší je to tam, kde je doprava regulována světly na střídačku do jednoho pruhu (+2minuty). A tak i malé zpoždění snadno vede k dalšímu, většímu zpoždění. A současně se i ta sebemenší zpoždění sčítají. Když počkám 15 vteřin na dobíhajícího "sportovce", není to moc. Ale když to samé udělám na lince celkem 4x, už je z toho minuta.

A nemůžu na to pak prostě šlápnout a zpoždění dohnat?

To je smrtelné pokušení. Hlavně pro začátečníky. Vysvětlím to na příkladu: Představte si maratonského běžce. Umíte si představit, že si chvíli oddechne a pak běží o to ostřeji? Asi ne. A tady je to v něčem podobné. Moje směna trvá zpravidla 10 hodin. Abych to bezpečně a v pohodě zvládl, musím jezdit dokonale plynule a pravidelně bez velkých výchylek, stále stejným tempem. Nic nedoháním. Za zpoždění naštěstí žádné pokuty ani postihy nejsou.

Odvrácená tvář mé dobrotivosti

Samozřejmě, že mám radost, když mi cestující děkují a usmívají na mě se za to, že jsem na ně počkal.  Když vidím seniory a maminky s malými dětmi, tím spíš to udělám. Na druhou stranu když jezdím zpožděný, komplikuji tím život zejména těm, kteří nestihnou přestup na navazující spoje. Quid pro quo.