Nejspíš doufáte, že nadpis je pouhopouhá nadsázka. Ale moc vás neuklidním: Ne moc velká. Učím se být ošklivý na lidi a dělám v tom pokroky. Proč?
1. Povaha určitých zastávek
Jsou zastávky, dejme tomu Hradčanská, které navazují na Metro a současně na velký tramvajový uzel. Mohl bych zde stát celý den, a neustále by někdo nalétával do dveří. Ale v Rusku už na to přišli. Vymysleli mašrutky, které stojí na zastávce tak dlouho, dokud z nich lidé nevypadávají zase zpátky na chodník. Naštěstí v Praze jezdí autobusy na nejvytíženějších linkách co 6 minut! Není důvod spěchat, pokud není v sázce promarněné osudové rande. Přesto lidi sprintují, jako by je honila Smrtka na tříkolce a autobus byl poslední záchranný člun Titaniku. Ale já musím odjet podle jízdního řádu.
2. Odkládaná úleva
Není vůbec vzácné, když mám na konečné přestávku 3-6 minut. To celkem vystačí na rychlou fyzickou úlevu (případně na jedno cigárko). Jenže i malé zpoždění mi tuto malou a nezbytnou přestávku snadno užere. BTW, spousta řidičů se na to cigárko opravdu těší a když to nestihnou, jsou mrzutí a protivní.
Je to zvláštní, ale zpoždění se nabalují na sebe jako sněhové koule. Když vyjedu z první zastávky o 25 vteřin později, ve výsledku mám na konečné klidně tříminutové zpoždění, a to mě na trase nemusí potkat žádná velká komplikace. Jak je to možné? Odpověď je jednoduchá: světelné křižovatky. I díky malému zpoždění na první světelné minu zelenou a zůstanu trčet (+1minuta). Autobusy sice mají nastavenu na křižovatkách prioritu, tzn. zelenou si elektronicky vynutí, ale ne všude a tramvaje mají nastavenou prioritu vyšší. Ještě horší je to tam, kde je doprava regulována světly na střídačku do jednoho pruhu (+2minuty). A tak i malé zpoždění snadno vede k dalšímu, většímu zpoždění. A současně se i ta sebemenší zpoždění sčítají. Když počkám 15 vteřin na dobíhajícího "sportovce", není to moc. Ale když to samé udělám na lince celkem 4x, už je z toho minuta.
A nemůžu na to pak prostě šlápnout a zpoždění dohnat?
To je smrtelné pokušení. Hlavně pro začátečníky. Vysvětlím to na příkladu: Představte si maratonského běžce. Umíte si představit, že si chvíli oddechne a pak běží o to ostřeji? Asi ne. A tady je to v něčem podobné. Moje směna trvá zpravidla 10 hodin. Abych to bezpečně a v pohodě zvládl, musím jezdit dokonale plynule a pravidelně bez velkých výchylek, stále stejným tempem. Nic nedoháním. Za zpoždění naštěstí žádné pokuty ani postihy nejsou.
Odvrácená tvář mé dobrotivosti
Samozřejmě, že mám radost, když mi cestující děkují a usmívají na mě se za to, že jsem na ně počkal. Když vidím seniory a maminky s malými dětmi, tím spíš to udělám. Na druhou stranu když jezdím zpožděný, komplikuji tím život zejména těm, kteří nestihnou přestup na navazující spoje. Quid pro quo.
Žádné komentáře:
Okomentovat