neděle 28. ledna 2024

#6 Zapálit autobus a utéct... 2/3: Jak mi "vytek mozek"


Hola děti, hola, roztáčíme kola...  

Touto říkankou vždy začínalo cvičení rodičů s malými dětmi kdysi u nás v Sokolovně, kam jsem chodíval s naší Ráchel. Mimochodem u nás, v řepských garážích, máme také jedno takové Hřiště. Říká se tak odstavné ploše, kde parkují midibusy. Pojďme se ale od dětských her posunout kousek dál.

Zácvik

Poté co jsem ještě s mokrým řidičákem opustil autoškolu, začala nová fáze zvaná zácvik. Garáží je v Praze celkem pět a všude to probíhá úplně jinak. Řepy, kam patřím, mají nejvíce linek, nejvíce autobusů a přitom věčný nedostatek řidičů. Nováčci jsou pochopitelně velmi vítaní, a to tak moc, že se od nich očekává, že se v krátké době naučí úplně všechno, aby tak pomohli lepit všudypřítomné díry.

Vyfasoval jsem papír a na něm seznam cca 35 linek, které se musím naučit než nasednu do autobusu. Mám přesně dva týdny na to, abych se je nabifloval. Dostat do hlavy půlku dopravní mapy Prahy - to snad zvládnu, nebo ne? Zezačátku to jde skvěle, nic neřídím, jen se vozím. Jedna linka, druhá, třetí... Nevím, kdy se to přesně stalo, ale v jeden okamžik se mi celý systém zhroutil. Jako když smotáte spoustu barevných nití v jeden nechutný chumel. V Praze jsem kdysi pár let žil. O to více mě překvapilo, že Prahu dohromady zase tak moc neznám. Dokonce ani Prahu 4, 5 a taky 6, 7 a už vůbec ne Prahu 12, 13, 16, 17... Tady všude budu za chvíli jezdit. A co hůř, linky, které jsem si projel, jsem po pár dnech zase skoro zapomněl. Cítil jsem se jako bych byl zavalený lavinou, kde prý člověk neví, kde je nahoře a kde dole. Přestával jsem vnímat okolí, vypínal jsem, nevnímal jsem slova, co mi kdo říká. Hlava vyhlásila stávku a odmítala přijímat jakékoliv další informace. Od určité chvíle mi bylo všechno úplně jedno. Nastal zvláštní apatický klid. Ale nebyl to zen. To mi jenom vytekl mozek.

191

Během prvních 5 dnů si zacvičíte celkem 10 různých linek s cestujícími. Jednu dopoledne a jinou zase odpoledne. Je to takové letem světem a dost záleží na tom, kdo je zrovna ochotný ujmout se nováčka. První jízdy vás provází zkušený řidič.

První linku, na kterou jsem s cestujícími vyjel, byla 191, ve směru Anděl - Letiště V. Havla. Je to nejdelší řepská linka. Čeká vás hustá doprava, mraky lidí. Rychlé úseky kde šlapete na plyn střídají ty pomalé,  technické, kde se nevyplatí spěchat. Řada trolících křižovatek, hlavně nenáviděníhodný Vypich. A pak průjezd Dědinou, hlemýždím tempem, kde se stavěla nová tramvajová linka, a staveniště se tak objíždělo  nejrůznějšími uličkami zrovna tak, jak se dalo. Ke konci už zbývá se jen zorientovat na letišti a hlavně tam nikoho nepřejet - protože cizincům s kufry chybí pud sebezáchovy.

Můj cvičitel byl toho rána velmi překvapený, že má nějakého řidiče v zácviku. Překvapený... - to je docela slabé slovo. Dozvěděl se to těsně před výjezdem a ani se netajil tím, že o žádné začátečníky nestojí. Nechal mě řídit, ale nemluvil. Jen si tak mlčky stále intenzivněji žmoulal kapsu u kalhot, kde měl schovanou, jak se později ukázalo, krabičku cigaret. Když jsem projížděl úzkou Libockou tempem alá autoškola, tak to už zavrčel. Bohužel mé zpoždění stále narůstalo, takže mě předjel autobus, který byl podle jízdního řádu v pořadí 7 minut za mnou. To už nám zavolal dispečer, jestli je všechno v pořádku. Můj řidič se zlobil víc a víc. Vrchol nastal, když jsem na Dědině (a to už jsem byl opravdu hodně vycukaný) shodil do příkopu přenosnou dopravní značku ohraničující staveniště. To byl okamžik, kdy mě vyzval, abych mu řízení jednoduše prostě předal. Po příjezdu do garáží kouřil jak Vlk ze Zajíce počkej a nadával.

Musím ale dodat, že další řidiči, kteří mě zaučovali, byli většinou skvělí. Pomáhali, radili, povzbuzovali a hodně mě naučili o reálném provozu. Jeden z nich měl ke mě prorocké slovo: "Uvidíš, že až budeš jezdit úplně sám, bude se ti jezdit mnohem líp. Takhle máš pocit, že tě furt kontroluje, a to pro tebe není dobrý. Vždyť jezdit umíš, tak buď v pohodě!" 

To ale není všechno, minisérie "Zapálit autobus a utéct" bude mít ještě jedno pokračování. Takže dofoukáme brzdy na tlak 9,5 barů a pokračujeme dál.

pondělí 15. ledna 2024

#5 Zapálit autobus a utéct... 1/3

 


Následující pokračování píšu nerad, protože jak se zpívá v písni Oheň od Lucie: "Už se nechcem nikdy vracet, tam kde nám bylo mizerně." Vrátím se tedy jenom jednou, jinak by obraz nebyl úplný, a navíc jsem to už někomu slíbil.

Den před závěrečnou jízdou mi začal na parkovišti před Lidlem ujíždět vozík s nákupem. Hlavou mi proběhlo: "Kdyby existoval řidičák na nákupní vozík, tak ho snad ani neudělám!" Poslední jízda před zkouškou - to by měla být krasojízda! Pan instruktor, se mě zeptal: "Tak co, kam pojedeme?" Pocítil náhlé nezvladatelné a naprosto idiotské nutkání vydat se do centra, dát si pořádně do těla, ochutnávat mistrovství. Sotva jsem zařadil před autoškolou rychlost, tak jsem přejel zadním kolem roh obrubníku. Pan instruktor suše poznamenal: "To, kdyby se vám stalo při zkoušce, tak by vás komisař hned poprosil, abyste támhle autobus odstavil." Vcelku banální chyba - ale právě na ní se pozná, jestli řidič jezdit umí nebo neumí. Ale ta poznámka mě tak rozhodila, že jsem si začal připadat jak opilý klaun. A nejenom že jsem se tak cítil, já jsem tak i jezdil. Vrcholu jsem dosáhl před Vinohradským divadlem, kde jsem málem projel červenou - takovou tu malou, kvůli chodcům.  Pan instruktor jen udiveně povytáhl obočí: "Ale tu červenou jste přece viděl?" A pak už jenom zlověstně mlčel, což bylo 100x horší, než kdyby mi nadával do nejrůznějších ptáčků. Závěrečná jízda však dopadla, díky Bohu, naprosto skvěle - jeden z těch dnů, na které rád vzpomínám. Ale tento díl má být přece o bolesti, takže popojedeme dál.

V rámci příprav na profesák jsme od Dopravního podniku získali pár hodin jízdy navíc s kloubovým autobusem (tedy bez cestujících). Dlouho to nevypadalo na žádnou vědu - až do momentu, kdy mi  z ničeho nic instruktor zašlápl brzdu. Vidím, že je bílý jako stěna, stejně jako mí spolužáci, kteří evidentně  také vidí něco, co mě stále ještě nedochází. Teprve při pohledu do zpětného zrcátka vidím, že jsem málem skolil sloup semaforu pro chodce. Chyběl kousíček a hned bych vysklil několik bočních oken, vyřadil křižovatku z provozu, přestaly by jezdit tramvaje, dostal bych se do Blesku... "Ale ten sloup jste přece viděl!?" Ne, opravdu neviděl! Sledoval jsem profil zatáčky, obrubníky, průběh tramvajového pásu,  po kterém autobusy jezdit mohou, ale auta ne, viděl jsem zelenou... ale takový ten detail, že najíždím bokem na semafor pro chodce, ten mi opravdu ušel - díval jsem se příliš dopředu. Jako řidič busu musíte stále jedním okem sledovat zpětná zrcátka - na rozdíl od osobáku. Ten samý den měl jeden můj spolužák také den blbec a levé zpětné zrcátko mu jiný autobus při výjezdu ze zastávky sestřelil. Instruktor se pak netajil tím, že si v sobotu půjde zastřílet na střelnici.

Jak se říká: Lehko na cvičišti... Skutečně to ale platí? Dočkejte se příštího dílu, kdy jsem si užil první jízdy s cestujícími. Zatím jsme sotva zahřáli olej v motoru.

to be continued...


středa 10. ledna 2024

#4 Ze života autobusáka: Nebe nad Prahou

 


Nebe pro tramvaje a autobusy existuje: Dopravní muzeum Střešovice

Tak jak bylo v práci? 
Ptá se mě často Petra. Přemýšlím... přemýšlím.... často mám pocit, že nevím, co a jak bych dohromady vyprávěl. Často se můj zážitek vejde do jediného souvětí a mé vyprávění končí stejně rychle jako začalo. A proč se můj příspěvek dnes jmenuje "Nebe nad Prahou?" Inspiraci jsem si půjčil z filmu "Nebe nad Berlínem", V něm se dva andělé občas sejdou, a vypráví si, co zažili, když pozorovali lidi ve velkoměstě. A jsou to právě ty nepatrné záchvěvy krásy lidskosti, díky kterým andělé lidem jejich život občas i závidí. Život není jenom hořký a tak tedy přidávám dva čerstvé střípky. 

Střípek č.1
Dnes ráno si ke mě přisedl můj starý dobrý známý, řidič M. Připomíná mi navenek i uvnitř starého bitého psa. Zjizvený životem, občas nedůvěřivý, kousavý; občas nečekaně laskavý. "Tak si představ", vypráví, "že tomu bezdomovci, kterého každý den potkávám na Radotíně, jsem na Boží Hod donesl porci kapra a bramborový salát. Tos měl vidět tu vděčnost v jeho očích!"

Střípek č.2
Včera jsem vyjížděl ze Sídliště Baba a nabral jsem jednu Babu. "Pane řidiči, nemohl byste zatopit? Je mi zima!" "Ale jistě!", usmál jsem se. "Jé, vy se nezlobíte? Minulý pan řidič mi pěkně vynadal, že to není žádná ohřívárna. To víte, jedu na fyzioterapii a když jsem prohřátá, je to pak vždycky mnohem lepší..." Za chvíli jsme si povídali o všem možném. Když mě na Bořislavce střídal jiný řidič, tak paní zvolala: "Jé, toho mi neberte!"