Následující pokračování píšu nerad, protože jak se zpívá v písni Oheň od Lucie: "Už se nechcem nikdy vracet, tam kde nám bylo mizerně." Vrátím se tedy jenom jednou, jinak by obraz nebyl úplný, a navíc jsem to už někomu slíbil.
Den před závěrečnou jízdou mi začal na parkovišti před Lidlem ujíždět vozík s nákupem. Hlavou mi proběhlo: "Kdyby existoval řidičák na nákupní vozík, tak ho snad ani neudělám!" Poslední jízda před zkouškou - to by měla být krasojízda! Pan instruktor, se mě zeptal: "Tak co, kam pojedeme?" Pocítil náhlé nezvladatelné a naprosto idiotské nutkání vydat se do centra, dát si pořádně do těla, ochutnávat mistrovství. Sotva jsem zařadil před autoškolou rychlost, tak jsem přejel zadním kolem roh obrubníku. Pan instruktor suše poznamenal: "To, kdyby se vám stalo při zkoušce, tak by vás komisař hned poprosil, abyste támhle autobus odstavil." Vcelku banální chyba - ale právě na ní se pozná, jestli řidič jezdit umí nebo neumí. Ale ta poznámka mě tak rozhodila, že jsem si začal připadat jak opilý klaun. A nejenom že jsem se tak cítil, já jsem tak i jezdil. Vrcholu jsem dosáhl před Vinohradským divadlem, kde jsem málem projel červenou - takovou tu malou, kvůli chodcům. Pan instruktor jen udiveně povytáhl obočí: "Ale tu červenou jste přece viděl?" A pak už jenom zlověstně mlčel, což bylo 100x horší, než kdyby mi nadával do nejrůznějších ptáčků. Závěrečná jízda však dopadla, díky Bohu, naprosto skvěle - jeden z těch dnů, na které rád vzpomínám. Ale tento díl má být přece o bolesti, takže popojedeme dál.
V rámci příprav na profesák jsme od Dopravního podniku získali pár hodin jízdy navíc s kloubovým autobusem (tedy bez cestujících). Dlouho to nevypadalo na žádnou vědu - až do momentu, kdy mi z ničeho nic instruktor zašlápl brzdu. Vidím, že je bílý jako stěna, stejně jako mí spolužáci, kteří evidentně také vidí něco, co mě stále ještě nedochází. Teprve při pohledu do zpětného zrcátka vidím, že jsem málem skolil sloup semaforu pro chodce. Chyběl kousíček a hned bych vysklil několik bočních oken, vyřadil křižovatku z provozu, přestaly by jezdit tramvaje, dostal bych se do Blesku... "Ale ten sloup jste přece viděl!?" Ne, opravdu neviděl! Sledoval jsem profil zatáčky, obrubníky, průběh tramvajového pásu, po kterém autobusy jezdit mohou, ale auta ne, viděl jsem zelenou... ale takový ten detail, že najíždím bokem na semafor pro chodce, ten mi opravdu ušel - díval jsem se příliš dopředu. Jako řidič busu musíte stále jedním okem sledovat zpětná zrcátka - na rozdíl od osobáku. Ten samý den měl jeden můj spolužák také den blbec a levé zpětné zrcátko mu jiný autobus při výjezdu ze zastávky sestřelil. Instruktor se pak netajil tím, že si v sobotu půjde zastřílet na střelnici.
Jak se říká: Lehko na cvičišti... Skutečně to ale platí? Dočkejte se příštího dílu, kdy jsem si užil první jízdy s cestujícími. Zatím jsme sotva zahřáli olej v motoru.
to be continued...
Žádné komentáře:
Okomentovat