Nebe pro tramvaje a autobusy existuje: Dopravní muzeum Střešovice
Tak jak bylo v práci?
Ptá se mě často Petra. Přemýšlím... přemýšlím.... často mám pocit, že nevím, co a jak bych dohromady vyprávěl. Často se můj zážitek vejde do jediného souvětí a mé vyprávění končí stejně rychle jako začalo. A proč se můj příspěvek dnes jmenuje "Nebe nad Prahou?" Inspiraci jsem si půjčil z filmu "Nebe nad Berlínem", V něm se dva andělé občas sejdou, a vypráví si, co zažili, když pozorovali lidi ve velkoměstě. A jsou to právě ty nepatrné záchvěvy krásy lidskosti, díky kterým andělé lidem jejich život občas i závidí. Život není jenom hořký a tak tedy přidávám dva čerstvé střípky.
Střípek č.1
Dnes ráno si ke mě přisedl můj starý dobrý známý, řidič M. Připomíná mi navenek i uvnitř starého bitého psa. Zjizvený životem, občas nedůvěřivý, kousavý; občas nečekaně laskavý. "Tak si představ", vypráví, "že tomu bezdomovci, kterého každý den potkávám na Radotíně, jsem na Boží Hod donesl porci kapra a bramborový salát. Tos měl vidět tu vděčnost v jeho očích!"
Střípek č.2
Včera jsem vyjížděl ze Sídliště Baba a nabral jsem jednu Babu. "Pane řidiči, nemohl byste zatopit? Je mi zima!" "Ale jistě!", usmál jsem se. "Jé, vy se nezlobíte? Minulý pan řidič mi pěkně vynadal, že to není žádná ohřívárna. To víte, jedu na fyzioterapii a když jsem prohřátá, je to pak vždycky mnohem lepší..." Za chvíli jsme si povídali o všem možném. Když mě na Bořislavce střídal jiný řidič, tak paní zvolala: "Jé, toho mi neberte!"
Žádné komentáře:
Okomentovat