#14 A jací jsou řidiči autobusu?

1. Původ

Většina řidičů autobusu dříve před tím něco jezdila: kamion, taxík, poštovní auto... Dlouho dokonce platilo, že člověk musel mít řidičák na náklaďák, než šel řídit autobus. A svoji logiku to mělo. Dost mě také překvapilo, jak často se profese dědí: "Táta jezdil, děda jezdil..." To jsou ti největší srdcaři a pohodáři; svoji práci opravdu milují a i v nejtěžších chvílích si dokáží udržet vnitřní klid a smysl pro humor. Ti tvoří jádro a dobrou duši garáže. 

2. Jak se k sobě navzájem chováme?

Tykáme si. Opravdu všichni. Mladí kluci, staří dědci. Věk nehraje roli - jsme na tom všichni stejně. Nejstaršímu řidiči bych tipoval klidně 80! Má dočista bílé vlasy a vpadlé oči. Jednoho dne jej odnese vítr i s autobusem do nebe, a dolů spadne jen prázdný, tmavě modrý plášť.

Když jsem nastupoval, bál jsem se, že budu pro srandu králíkům. Měl jsem za to, že jde o tvrdé a silové prostředí, kde se poměřují pindíky. Styděl jsem se, že mi to tak dobře nejde, že parkuji vždy tak trochu nakřivo. Zbytečně. Moje nedůvěra vzala za své díky následující události.

Na halách se parkuje "do smrčku" - a to couváním. Jak jsem první týdny trpěl! Nešlo mi to. Resp. jednou mi to zázrakem krásně vyšlo, ale druhý den jsem měl co dělat, abych neskončil někde zaklíněný. Pořád jsem nechápal, v čem je ten trik, a řídil jsem se vrtkavou intuicí. A když mě jednou celou dobu jeden řidič tiše pozoroval, čekal jsem, že se mi vysměje. Ale on za mnou přišel a krok po kroku mi vysvětlil ten "velký tajem": Musíš 1,5m od... pak si odpočítej... - a osa přední nápravy musí lícovat s... A pak se ještě ujistil, že jsem to opravdu dobře pochopil. Později mi došlo, že vzájemná pomoc a podpora je naprosto běžná a zlomyslnost a poťouchlost se tu moc nenosí.

Také tu panuje rytířskost. Projevuje se to mj. tím, že si na garážích navzájem držíme dveře, všude kde "Brano zavírá samo." A zdravíme se na trase. Pozdvihnutím ruky, menším, větším mávnutím... Když je tma, občas se problikneme dálkovými světly. Běžně si dáváme navzájem přednost v jízdě - kdo stojí na hlavní, pustí toho, kdo přijíždí z vedlejší. A kde je úzká vozovka - jeden zastaví, dokud druhý neprojede. S tramvajáky se také zdravíme. Je to trochu jiný svět, ale i tramvaje nás občas pouští,  i když mají podle značení přednost.

Řidiči jsou k sobě celkem otevření a upřímní - ale na hlubší vztahy není moc čas a prostor. Záleží na koho narazíte. Zrovna můj parťák (střídáme se pravidelně na trase) pochází z Moravy, je tradiční katolík, původně zemědělec a je rozvedený, tak jako mnoho jiných. Víc toho o něm nevím. Většinou prohodíme jen pár slov. Víc to ani nejde a nemá cenu to lámat. 

#13 Moje víra není zrovna silná, ale...

Během vstupní lékařské prohlídky v r. 2022 jsem pěkně narazil. Hodnoty krevního byly.... neptejte se kolik. Závoďák mě poslal zpátky do čekárny, prý "abych se trochu uklidnil". Jednak jsem se vůbec neuklidnil, jednak následující hodnoty byly ještě horší. Bylo jasné, že neprojdu. Musel jsem zajít na holtra (čili tlakoměr, který průběžně monitoruje tlak 24 hod.) a výsledek byl překvapivý: jakmile vidím bílý plášť, panikařím.

Jak čas plynul, nastoupil nový pan doktor. Brzy se o něm vyprávěly nejrůznější věci. Ale ani jedna pěkná: Jak si maže řidiče na chleba; že už vyhodil několik těžkých cukrovkářů... Mezitím jsem také slyšel příběhy o řidičích, kteří skončili kvůli špatnému tlaku. Termín další pracovní prohlídky se rychle blížil, a já si v duchu přehrával jeden katastrofický scénář za druhým. Ztráta práce, tři děti, nájem, ustojí to Petra...? Úzkost, která mě svírala, se už nedala vydržet. Zašel jsem tedy do kostela sv. Fabiana v Liboci, kolem kterého jezdím. Sedl jsem si do lavice, vzal jsem lístek a popsal situaci. Nakonec jsem svoji prosbu hodil do modlitební schránky u východu.  O dva dny později mi shodou okolností zavolal jeden můj starý kamarád, kazatel, (díky, Bene), který mi také slíbil svoji přímluvu u Spasitele.

Nastal den D. Pan doktor důkladně zkoumal jednu moji tělesnou funkci za druhou, a jeho otázky neměly konce. "Kouříte?", zeptal se. "Jsem jen sváteční kuřák dýmky", odpovídám. Doufal jsem, že se trochu usměje, ale on na začal s ledovým klidem datlovat do počítače: "Svá-te-ční ku-řák dým-ky." Mezitím mi neustále měřil tlak. Znovu a znovu a znovu... Srdce mi bilo jako splašené, na tlakoměru svítily červené kontrolky, ale já uvnitř sebe cítil relativní klid - měl jsem pocit: "Ono to nějak dopadne". Takže znovu na holtra. A opět se potvrdilo, co se již jednou potvrdilo. Mám fóbii z doktorů. Pan doktor při loučení nakonec jen dodal: "Hraniční tlak dobrý, ale vzorný by byl určitě lepší".

Moje víra není zrovna silná, není hluboká a není komplikovaná. Po mnoha letech studia teologie a odborné praxe mi stačí jednoduché zjištění, kterého se držím: "Bůh o mě ví, a myslí to se mnou dobře." A moje modlitba nejčastěji mívá jen dvě slova: "Pane, smiluj se!"

#12 Jaké linky jezdím?

Jaké linky jezdíš?

To je otázka, kterou slyším asi úplně nejčastěji. Vždy přemýšlím, jak na ni odpovědět. Snad podle čísel? Tak tedy nejčastěji: 107, 108, 116, 131, 143, 147, 149, 161, 176 a 191. Občas se přimotám i k 123, 137, 142, 174, 180, 184 a 225. Další linky jezdím jen vzácně. Jenže čísla jsou jen čísla. Dvě linky jsou však pro mě esenciální a jezdím je nejčastěji.

131 Crème de la crème

Asi nejvíc nóbl linka. Pojmenoval jsem ji podle prestižní zmrzlinárny na konečné. Trasa je poměrně krátká, ale vede přesně těmi místy, kde by mé ideální alter ego v nějakém paralelním vesmíru chtělo žít. Téměř bez výjimky jde o prvorepublikovou zástavbu. Sem patřím! Na Hanspaulku. Jezdil bych hranatým Volvem, nosil manšestrové sáčko, hrál tenis a za plotem by mě vítala kólie - jmenovala by se Lajka. Leč Osud chtěl, abych zde toliko řídil autobus - což nakonec také není špatné. Můj sen se mi tím alespoň z půli splnil. Je vůbec zvláštní, koho zde vozím. Sympatické student(k)y - jistě z nějakých prestižních škol. Maminky s kočárky - opět hezké a usměvavé, které nejspíš vyrazily doplnit svoje biozásoby. Také seniory - ale jaké! Všichni vypadají jako z reklamy na vitamíny. Párkrát jsem zde svezl mého oblíbeného Radkina Honzáka a na Hanspaulce také žije a jezdí autobusem grafik Jiří Anderle. Linka pak dále prochází Bubenčí, diplomatickou čtvrtí, kde míjím rezidenci amerického velvyslance a končím na Hradčanské. Tam se ze mě při pohledu na hipsterskou hospodu Automat Matuška stává virtuální alkoholik. 

149 Tohu wa-bohu*

*hebrejsky: Pusto a prázdno. Tedy prvotní nicota, než se Stvořitel pustil do díla. 149 je velmi dlouhá linka, která se sice hezky jezdí, ale není moc na co koukat. Začíná na Kulaťáku, kde se nahrne dav studentů, kteří potřebují odvézt na Strahovské koleje. Zároveň vezu i zástupy cizinců, protože koleje fungují zároveň i jako hostel. Strahovský stadion je jedno z nejmagičtějších míst Prahy. Skrývá v sobě vznešenost Olympu a zároveň je nelidsky pompézní - jako kdyby ho projektoval Albert Speer (Hitlerův dvorní architekt) v 30. letech a ne Češi. Je tak opuštěný! Pak projíždím celou řadu čtvrtí, které mi přijdou šedé, nudné a nezajímavé: Košíře, Jinonice, Nové Butovice a Stodůlky - stejně jako lidé, kteří žijí převážně v panelácích. Tepláky, igelitky, kšiltovky, PETky... (A tady mé staré kazatelské já křičí: "Zadrž, jak to můžeš takhle napsat. Vždyť každý člověk je jedinečná a pozoruhodná bytost!" Jenže někdy vůbec. Sorry.) Na konečné Stodůlky-Bavorská kromě tojtojky pro řidiče vůbec nic není. Jakože NIC. I když, počkat..., roste tu jabloň a ta jablka nejsou kupodivu špatná.

#11 Mrtvý cestující a jiné mrazivé historky

Dnešní prázdninový díl je takovým malým ohlédnutím na lehce bizarní, lehce mrazivé situace, které se mi v průběhu dní nahromadily. Ale začnu hned zostra historkou, kterou jsem si vyslechl na výpravně.

1. Mrtvý cestující

Kolikrát mě napadlo, že k tomu jednou prostě musí dojít. Někdo na sedačce zkolabuje, nikdo si toho nevšimne... K takové situaci je "nejideálnější" dvojsedačka hned za kabinou řidiče. Řidič má na takové místo asi ten nejhorší výhled. A většina cestujících sedí nebo stojí až za ní. A přesně tam objevil můj kolega na konečné nebohého nebožtíka. Bohužel to nebylo hned, dotyčný se už stačil během horkého dne nafouknout, takže šel z těsného jen velmi těžko vyprostit. "No podívej, tady ho někde mám!" Vydržím hodně, ale ne všechno. A tak jsem raději od jeho mobilu uskočil.

2. Tajemství černého pytle

Z Dejvic na Suchdol jezdí autobus co pět minut. Většinou vozím nahoru-dolů studenty. Cestou kolem Vltavy je taková mrtvá zóna - a právě zde, v blízkosti Vodohospodářského ústavu jsem zahlédl starou  rezivou dodávku, ze které dva chlápci vytahovali obrovský černý pytel. Když jsem jel po chvíli zase kolem, pytel byl pootevřevný a dodávka pryč. Uvnitř monstrózní mršina nasáklá krví. Srnec? Kanec...? Ale po další čtvrthodině už na místě žádný pytel nebyl. Cože jsem to vlastně viděl?

3. Viděl jsem duchy

A to dvakrát. Už se mi v životě také párkrát stalo, že jsem viděl něco, co "neexistuje". Ale v autobuse je to divné. Na konečné Stodůlky-Bavorská jsem po zavření dveří jasně viděl postavu a obličej tmavovlasé dívky. Hlavou mi proběhlo: "No to je průšvih, na točně zastavím a asi se jí omluvím." Zastavil jsem, otevřel dveře - ale nikdo nevystupuje! Projdu autobus, ale ten je prázdný.

Druhého "ducha" jsem zahlédl při přípravě autobusu na jízdu v hale. Palubní počítač se z ničeho nic přepnul do módu kamera a na displeji najednou vidím, že mi někdo chodí a šmejdí po autobuse. Otočím se, ale nikoho nevidím. Ale kamera ukazuje postavu! Počkat, to jsem já - vidím sebe, jak kontroluju značkovače na lístky. Divné je, že kamery přenáší obraz v reálném času - to je jejich smysl! Proto tam jsou. Stále složitější technika také někdy halucinuje.

4. Psycho

Určitě ještě máme každý v blahé paměti události, které se odehrály na FFUK. Proto se mi následující příběh vryl do paměti. Linka 108 je velmi málo vytížená, většinou rozváží starousedlíky po Bubenči a Střešovicích, pacienty v blízkosti Petřin a nádeníky po průmyslovém areálu Ruzyně. Po desáté večer už není skoro koho vozit. Po půlnoci v Dejvicích nastoupil jeden jediný cestující a celou jízdu už nikdo další. Dvoumetr, oblečený v army stylu, s obrovskou těžkou vojenskou taškou - sotva ji vlekl. Všechna místa volná, ale on stojí a stojí a stojí...  Opilý zřejmě nebyl, ale pořád se tak divně klátil. Proč si k-va nesedne! A pořád si něco mumlal, pusu nezavřel. Nakonec vystoupil až po nekonečných 40 minutách na konečné - na Divoké Šárce. Ale přitom z Dejvické na Divokou Šárku jezdí tramvaj, která to zvládne za 10 minut! Má smysl se ptát proč? Nejzbytečnější otázka.

5. Ti druzí

Svezl jsem mnoho satanistů, gotiků, šílenců, fanoušků kultu wicca... ale těch se opravdu nebojím.  Výjimky se přesto najdou. Jednou jsem vezl holku, neurčitého věku (mezi 20 až 40) ze které mě opravdu mrazilo. Opět po půlnoci na Dejvické, jak jinak. Jako kdyby na přední sedačce seděla obrovská hrouda ledu. Vyhublá drobná žena byla oblečená celá v bílém, k tomu měla stříbrné vlasy a černé brýle. Nabíhala mi husí kůže a přitom jsem sám nevěděl proč. Bát se holky? Jenže bylo mi, jako bych převážel smrtku. Ona byla i tak divně strnulá. K dokonalosti jí scházela už jen ta kosa.

#10 Všechno, co nechcete, aby se vám stalo... ale ono se to stane

1. Někdo vás zamkne a vy se nedostanete k autobusu

Jednou mě o přestávce na Strahově napadlo, že si tento tajemný areál, pražský to Olymp, pěkně obejdu.  Celý areál je uzavřený a nepřístupný. Ale co to nevidím? Pootevřené dveře u jedné schodišťové šachty. Přišlo mi jako geniální nápad vklouznout dovnitř. Procházka po ochozech byla fenomenální, v duchu jsem si představoval Spartakiádu, potentáty na tribunách, jásající davy... Přitom nikde ani živáčka. Podívám se na hodinky, a je mi jasné, že musím rychle zpátky. Jenže vstup, kterým jsem přišel je zamčený. Co teď? Běhal jsem tam a sem, vybíhal a sbíhal jedno schodiště po druhém - jako by mi bylo znovu osmnáct. Do odjezdu linky zbývalo už jen pár minut. Plán A: Zvládnu přelézt třímetrovou bránu? Plán B:  Vygooglím vlastníka stadionu, zavolám Městskou policii a také dispečink... Jenže jak to sakra vysvětlím? Tak tedy plán C: Nakonec jsem prokličkoval bludištěm uliček až ke vrátnici Sparty. Hlídač byl překvapený: "Jak jste se sem dostal? Přijel jste autem?" "Ne, autobusem." Podíval se na mě, jako bych byl duch. No, stihl jsem to. Na minutu přesně.

2. Prostě to na vás přijde.... 

Své historky si zatím ponechám, ale tahle vypůjčená svůj účel splní: Na jednoho řidiče to přišlo jako zloděj v noci. Krutě a bez smlouvání. Co dělat? V tom ho cosi osvítilo. Odstavil autobus na klidném místě a cestujícím vysvětlil, že autobus má technickou závadu. Vyběhl ven, odklopil víko motoru, schoval se pod něj a dal volný průchod svým emisím. Jenže to by nesměla vyjít na výzvědy nedočkavá seniorka: "Teda, pane řidič...!"

3. V autobuse se vám pozvrací bernardýn

Ano, i to se mi stalo. Bez komentáře.

4. Pokazí se autobus

Všechny se kazí. I ty zbrusu nové. Zažil jsem jeden, co svítil novotou, ale najednou odmítal zařadit cokoliv vyššího než trojku. Směnu jsem dojezdil, ale to skučení týraného motoru mě dodnes probouzí ze spaní. Co dalšího? Motor si vyžádá siestu a spadne do stavu nouze. Jedete krokem a za vámi se tvoří kolony. Jednou mi motor vypověděl službu úplně. Zrovna na točně v konečné, kde jsem pak na několik minut blokoval další linky - než jsem odpojil baterii a všechno restartoval. Také unikající vzduch se umí postarat o zábavu na tisíc způsobů. Když dojde, nemůžete dál. Jednou vzduch unikal pomalu a obzvlášť zákeřně. Došel zrovna u věčně přeplněné zastávky Na Klamovce, hned za křižovatkou. Dlouhé desítky minut na mě každý troubil, než mě zachránila vyprošťovací Tatra Phoenix .Taky jsem už vařil motor, smažil olej v převodovce...

#9 Blog autobusáka: Takový obyčejný den - část 2/2

Tak kde jsme to naposledy skončili? Aha, u příprav na výjezd.

Takže autobus je oživený, natankovaný, data v počítači aktualizovaná. Pojezdovou rychlostí se šourám k závorám, kde se se mnou loučí dvojice hlídačů. Ten nalevo zvedá závoru, ten napravo občas mávne, abych zastavil. To znamená kontrolu. Vypráví se hotové legendy o tom, jak si personál pašuje naftu v PET lahvích. Za to je pochopitelně vyhazov.

Začíná NÁJEZD bez pasažérů k první zastávce. Na autobuse svítí nápis "MANIPULAČNÍ JÍZDA". Jedu opatrně. Brzy ráno bývám krapet zpomalený. Zatím nikdo moc nenastupuje, Praha se probouzí. Sleduju, co se na trase změnilo, kde kdo blbě parkuje. Zásobování obchodů a také popeláři jedou na plné obrátky.  I já se pomalu dostávám do tempa. Počet cestujících se skokově navýší ve čtvrt na osm a začnou se hrnout davy větších i menších školáků. Na dětská kamikaze musím dávat obzvlášť velký pozor. Pak se vše začíná pomalu uklidní až do odpolední špičky.

Nejmilejší částí směny jsou pochopitelně PŘESTÁVKY. Od těch nejkratších (cca 3 minuty až po hodinové). Na 7 hodin jízdy připadá cca 2,5 hodiny přestávek. Bohužel jejich nemalou část sežerou zpoždění. Některé linky k tomu bývají náchylné. Kromě tzv. bezpečnostních přestávek mívám i velkou přestávku na oddych cca 45 min. To se s radostí můžu protáhnout, zajít si třeba na jídlo nebo si něco přečíst. Naposledy jsem s sebou tahal Rudišovu Winterbergovu poslední cestu. Většinou jsem však až příliš utrmácený na to, abych četl něco náročného, a tak spíše poslouchám podcasty - Český rozhlas: rozhovory Lucie Výborné, analýzy typu Chyba systému nebo Vinohradská 12 a moje guilty pleasure: např. Zloději životů a Hlasy zločinu. A hlavně nedám dopustit na elektronickou verzi Respektu, ve které jsou všechny články jsou namluvené.

Občas mě zdrží jeden menší nebo větší problém. "Každý panský kočí, na kola si močí..." Naštěstí však na každé konečné bývá alespoň chemický záchod. Na větších zastávkách a konečných jsou odpočívárny, kde občas bývá i nějaká ta kuchyňka, dokonce někdy i automat na jídlo a nápoje. Povaha odpočíváren je pestrá. Např. na Bořislavce chodím do technického zázemí Metra. Nejzajímavější jsou soukromé objekty, které mají s DP uzavřenou dohodu. Tak např. v jedné ZŠ máme pronajatou suterénní místnost se zvláštním vchodem z ulice anebo např. v Poliklinice Petřiny je jedna místnost určená řidičům. Takových zvláštních a někdy i tajemných míst je víc.

ZÁTAH - nejdůležitější část směny. Na autobuse svítí nápis "VŮZ JEDE DO GARÁŽE". Zbývá natankovat - obvykle chybí okolo 100 litrů nafty, při spotřebě 40 na 100km. Občas musím doplnit AdBlue. Zkontroluju vnitřek a cca 2x týdně jezdím na tzv. LUX. To je úklidová hala, kde pracují zejména ženy s ukrajinským přízvukem. Občas zajedu na myčku. Nebaví mě sundávání zrcátek před mytím, ale jinak je to zábava. A pak už jen vypsat a nahlásit závady. Toť adrenalinová noční hra pro dva hráče. "DÍLENŠTÍ" se snaží tvářit co nejvíc zpruzeně - abych se od nich držel stranou. Já zase musím být co nejvíc asertivní až nasertivní, aby závadu uznali a odstranili (pokud vůbec). "Že vám tam něco klape a drnčí? Jó, to kdybychom tady měli odstraňovat každý pazvuk, tak neděláme vůbec nic jinýho!" "Nefunguje vám couvací kamera? Uznáváme." V protokolu pak ale dlouho stojí: "Závada je evidována". Také jsem párkrát zažil: "Závada se neprojevila". O tom, jak je dobré mít mezi dílenskými kamaráda se opět vyprávějí legendy. Moje dobrá zkušenost je chodit s prosíkem spíše za bílého dne, to pak závady mizí o poznání rychleji a ochotněji. Zvláštním partou techniků jsou tzv. VYSÍLAČKÁŘI, kteří řeší elektroniku. Tento krásný název jim zůstal ještě z doby, kdy jedinou elektronikou bývala vysílačka a tzv. ORIENTACI si řidič vyvěšoval sám pomocí plechových cedulí.

A teď už na plný knedlík k výpravně, kde odevzdám "desky". 

Mise splněna, vyčůrat, pomodlit a spát.

#8 Blog autobusáka: Takový obyčejný den - část 1/2

Předchozí díly byly o mých adrenalinových začátcích. Dnes nastal čas vychladit turbo ve volnoběžných otáčkách a podívat se na docela obyčejný den. 

Dříve než se rozední, kapitán k osedlání rozkaz dává...

Víno na kuráž, a k ránu dvě hodiny spánku... Tak to opravdu ne. Kdybych nadýchal, přijdu okamžitě o práci a namátkové kontroly se dějí. Byl jsem bohužel u toho, když jeden můj kolega nadýchal.

Večer přes směnou si pohlídám klíče od auta, skouknu uniformu a projdu si batoh (deodorant, svačinu, žvýkačky, plecháč na čaj, služební průkaz, propisku, papírové kapesníky...). Lupnu mobil do nabíječky, nastavím budík, a několikrát(!) ověřím. Proč? Protože každý den vstávám jinak. A dvakrát jsem už díky špatnému nastavení zaspal. Jednou mě to stálo peníze, podruhé jsem si na poslední chvíli raději vybral sick day. Operativních řešení ale existuje víc. Vždy je dobré se s výpravčím co nejdříve domluvit. Jsme jenom lidi.

Desky a Vlepky - něco jako Starý a Nový zákon

Přihlásím se ve výpravně, vyzvednu si DESKY. To je takový autobusácký zákon a povolávací rozkaz v jednom, a cítím se chvíli jako Mojžíš na hoře Sinaj. V deskách je spousta předpisů, formulářů, dokumentace - ano, připomíná to nepopulární Leviticus. Desky především obsahují VOZOVÝ JÍZDNÍ ŘÁD. To je přesný rozpis nájezdů, přejezdů, koleček, přestávek apod. V neposlední řadě se zde nachází také obávané VLEPKY. Je to slovní popis objízdné trasy - typicky když je někde uzavírka. Nejdelší vlepky vám vysvětlí, že musíte objet půl Prahy. Nejkratší obsahují třeba informaci, že zastávka XY se dočasně posouvá o 15m ve směru jízdy. Rekord, který jsem zažil, je asi 8 vlepek pro jednu linku. Taková vlepka po ránu nakopne více než caffe ristretto. Zvlášť, když ji zaregistrujete těsně před vyjetím.

Pak už jen na terminálu zjistím kde mi stojí přidělený autobus. Těch jsou v Řepích, největší pražské garáži, stovky. A nacházejí se na v 7 různých sektorech. Mají své názvy. Např. 1. až 3. Beton, Hřiště, Před halama nebo Mezi halama. Před pikolou, za pikolou... už jdu!

Oživení mrtvoly

Na počátku je každý autobus je absolutně mrtvý. Musím ho vzkřísit. Zapojím baterii, nastartuji a nabíhá diagnostika. Z technického prostoru se začne ozývat tajemné klapání, tikání, syčení a pípání. Nechám několik minut běžet motor abych nafoukal vzduch do zásobníků. Vzduch, hebrejsky nefeš, to je duše autobusu! Autobus se zvedá z prachu, jak se postupně plní měchy tlumičů. Po naběhnutí palubního počítače je připravená navigace, vysílačka a infosystém. Nyní zadávám do palubního počítače číslo a pořadí linky. (Např.: 1490501. To znamená: linka 149, 5. pořadí a 01 značí obyčejný všední den). Tím se do systému nateče jízdní řád, a autobus si rázem začne připadat chytřejší než já, a bude mi celou cestu radit kde a kdy mám být.

Vzápětí nastává návrat do časů Rakouska Uherska. Začnu vyplňovat papírový formulář - něco jako cesťák, akorát že oboustranný. IQ test mi tedy připadal mnohem jednodušší. 

A pak kontroluji značkovače jízdenek. Dále zjišťuji, jestli není autobus někde poškozený, abych měl případný důkaz: "Já to nebyl!" Největší pozornost zasluhují kola - jestli nejsou povolené matice nebo poškozené gumy. Když exploduje velká guma, může vystřelit do okolí nebezpečný oblak prachu a kamínků. Také procházím všechna chybová hlášení. Když svítí oranžově, je to ještě dobré, když červeně, raději uteču :-) Ano, existuje hlášení skoro na všechno, dokonce i takové: "Požár v motorovém prostoru". Mému kamarádovi jednou praskla palivová hadice a vysokotlaké čerpadlo stříkalo naftu všude kolem a já byl zrovna poblíž... Nebudu ale stařecky odbíhat od tématu a skončím tím nejdůležitějším:

Bez modlitby by to u mě nešlo!

Před vyjetím se pomodlím. Vždycky. Za bezpečnou jízdu, za cestující, za mé okolí a za rodinu. V kabině, u levého sloupku mi visí malý nenápadný křížek. To, abych měl komu poděkovat, když se vracím do garáže celý.

#7 Zapálit autobus a utéct - 3/3 GRAND FINALE

 

Den, kdy se to stalo

Na začátek své první, plně samostatné jízdy nezapomenu. Linka 191 - směr Letiště. Na Knížecí jsem střídal kolegu z ranní směny a od něj jsem se dozvěděl, že můj autobus měl ráno drobnou nehodu: "Poškrábal jsem pravý roh zadního nárazníku, ale už je to nahlášený." "Tak vida, i mistr tesař se někdy utne", pomyslel jsem si. 

Reálný provoz se od školních jízd liší asi stejně jako pohodové rodinné vaření od vaření v nabité restauraci. A kdybych měl pro začátek pět párů očí, bylo by to fajn - na každý roh autobusu jeden + jeden pár navíc, abych sledoval, co se děje uvnitř. A k tomu ještě sledovat palubní počítač, abych dodržoval jízdní řád.

První hodiny to ještě celkem šlo. Trasu jsem měl našprtanou. Den před jízdou jsem dlouhé hodiny čučel na Google Streetview a snažil se vtlouct si do hlavy záchytné body: "U žlutého činžáku sjet z tramvajového pásu, jinak se to bude zužovat a protijedoucí tramvaj by pak už neměla kam moc uhnout..." atd. Jistou pomocí je velmi primitivní navigace - ale navigace slouží stejně jako tahák pod lavicí - pokud v ní má člověk zabořenou hlavu, je něco hodně špatně a je to velmi nebezpečné.

Celkem rychle jsem si také zvykl na určité tempo nástupu a výstupu cestujících. A pak neplést zastávky na znamení od těch běžných... Věcí k uhlídání je spousta, ale především délka mé první jízdy byla na mě neuvěřitelných 10,5 hodiny! Tak dlouho v kuse jsem nejel ani autem do Chorvatska - natož s autobusem  plným lidí po Praze.

Poslední půlhodina

A právě ta poslední půlhodina před půlnocí byla snad ta nejdelší v mém životě. Tehdy musely autobusy po nepříjemné objízdné trase, a zvlášť ostrá zatáčka do úzké jednosměrky Libocká > U Silnice byla výživná. "Hlavně si hezky nadjet co nejvíce vpravo, ke kamenné zídce viaduktu..." Leč, nic se nemá přehánět. Zapomněl jsem, že záď autobusu se přeci jenom trochu vychyluje a tak jsem to štrejchnul o zmiňovanou zídku. V tu chvíli mi došlo, že mému parťákovi se dopoledne podařilo nejspíš úplně to samé. A jak jsem nad tím tak přemýšlel a přemýšlel, tak jsem omylem sjel do ulice U Prioru. V ten moment u mě nastal stav totální vypatlanosti. Už jsem to nebyl já, kdo řídil. Mé pravé já zapálilo autobus a dávno už uteklo. Namísto mě sedělo a řídilo nějaké náměsíčné zombie, pod kterým hoří sedačka. Poslední zbytky zmatených cestujících vystoupili a já zůstal sám. Zbývala jen krátká a přitom nekonečná cesta do garáže. Nervy v háji, cítil jsem se vyčerpaný, a modlil jsem se, abych dojel. Při tankování jsem zjistil, že blatník vypadá skoro stejně, jak mi ho ukazoval kolega, takže hlásit podruhé tu samou škodnou událost asi nedávalo smysl. Pověstné štěstí v neštěstí - a důvod k vděčnosti.

Cestou domů se mi vybavil starý vtip: Dvě malomocné děti se baví před školou: "Tak to jsem zvědavý, co nám zítra zase odpadne."

#6 Zapálit autobus a utéct... 2/3: Jak mi "vytek mozek"

Hola děti, hola, roztáčíme kola...  

Touto říkankou vždy začínalo cvičení rodičů s malými dětmi kdysi u nás v Sokolovně, kam jsem chodíval s naší Ráchel. Mimochodem u nás, v řepských garážích, máme také jedno takové Hřiště. Říká se tak odstavné ploše, kde parkují midibusy. Pojďme se ale od dětských her posunout kousek dál.

Zácvik

Poté co jsem ještě s mokrým řidičákem opustil autoškolu, začala nová fáze zvaná zácvik. Garáží je v Praze celkem pět a všude to probíhá úplně jinak. Řepy, kam patřím, mají nejvíce linek, nejvíce autobusů a přitom věčný nedostatek řidičů. Nováčci jsou pochopitelně velmi vítaní, a to tak moc, že se od nich očekává, že se v krátké době naučí úplně všechno, aby tak pomohli lepit všudypřítomné díry.

Vyfasoval jsem papír a na něm seznam cca 35 linek, které se musím naučit než nasednu do autobusu. Mám přesně dva týdny na to, abych se je nabifloval. Dostat do hlavy půlku dopravní mapy Prahy - to snad zvládnu, nebo ne? Zezačátku to jde skvěle, nic neřídím, jen se vozím. Jedna linka, druhá, třetí... Nevím, kdy se to přesně stalo, ale v jeden okamžik se mi celý systém zhroutil. Jako když smotáte spoustu barevných nití v jeden nechutný chumel. V Praze jsem kdysi pár let žil. O to více mě překvapilo, že Prahu dohromady zase tak moc neznám. Dokonce ani Prahu 4, 5 a taky 6, 7 a už vůbec ne Prahu 12, 13, 16, 17... Tady všude budu za chvíli jezdit. A co hůř, linky, které jsem si projel, jsem po pár dnech zase skoro zapomněl. Cítil jsem se jako bych byl zavalený lavinou, kde prý člověk neví, kde je nahoře a kde dole. Přestával jsem vnímat okolí, vypínal jsem, nevnímal jsem slova, co mi kdo říká. Hlava vyhlásila stávku a odmítala přijímat jakékoliv další informace. Od určité chvíle mi bylo všechno úplně jedno. Nastal zvláštní apatický klid. Ale nebyl to zen. To mi jenom vytekl mozek.

191

Během prvních 5 dnů si zacvičíte celkem 10 různých linek s cestujícími. Jednu dopoledne a jinou zase odpoledne. Je to takové letem světem a dost záleží na tom, kdo je zrovna ochotný ujmout se nováčka. První jízdy vás provází zkušený řidič.

První linku, na kterou jsem s cestujícími vyjel, byla 191, ve směru Anděl - Letiště V. Havla. Je to nejdelší řepská linka. Čeká vás hustá doprava, mraky lidí. Rychlé úseky kde šlapete na plyn střídají ty pomalé,  technické, kde se nevyplatí spěchat. Řada trolících křižovatek, hlavně nenáviděníhodný Vypich. A pak průjezd Dědinou, hlemýždím tempem, kde se stavěla nová tramvajová linka, a staveniště se tak objíždělo  nejrůznějšími uličkami zrovna tak, jak se dalo. Ke konci už zbývá se jen zorientovat na letišti a hlavně tam nikoho nepřejet - protože cizincům s kufry chybí pud sebezáchovy.

Můj cvičitel byl toho rána velmi překvapený, že má nějakého řidiče v zácviku. Překvapený... - to je docela slabé slovo. Dozvěděl se to těsně před výjezdem a ani se netajil tím, že o žádné začátečníky nestojí. Nechal mě řídit, ale nemluvil. Jen si tak mlčky stále intenzivněji žmoulal kapsu u kalhot, kde měl schovanou, jak se později ukázalo, krabičku cigaret. Když jsem projížděl úzkou Libockou tempem alá autoškola, tak to už zavrčel. Bohužel mé zpoždění stále narůstalo, takže mě předjel autobus, který byl podle jízdního řádu v pořadí 7 minut za mnou. To už nám zavolal dispečer, jestli je všechno v pořádku. Můj řidič se zlobil víc a víc. Vrchol nastal, když jsem na Dědině (a to už jsem byl opravdu hodně vycukaný) shodil do příkopu přenosnou dopravní značku ohraničující staveniště. To byl okamžik, kdy mě vyzval, abych mu řízení jednoduše prostě předal. Po příjezdu do garáží kouřil jak Vlk ze Zajíce počkej a nadával.

Musím ale dodat, že další řidiči, kteří mě zaučovali, byli většinou skvělí. Pomáhali, radili, povzbuzovali a hodně mě naučili o reálném provozu. Jeden z nich měl ke mě prorocké slovo: "Uvidíš, že až budeš jezdit úplně sám, bude se ti jezdit mnohem líp. Takhle máš pocit, že tě furt kontroluje, a to pro tebe není dobrý. Vždyť jezdit umíš, tak buď v pohodě!" 

To ale není všechno, minisérie "Zapálit autobus a utéct" bude mít ještě jedno pokračování. Takže dofoukáme brzdy na tlak 9,5 barů a pokračujeme dál.

#5 Zapálit autobus a utéct... 1/3

 

Následující pokračování píšu nerad, protože jak se zpívá v písni Oheň od Lucie: "Už se nechcem nikdy vracet, tam kde nám bylo mizerně." Vrátím se tedy jenom jednou, jinak by obraz nebyl úplný, a navíc jsem to už někomu slíbil.

Den před závěrečnou jízdou mi začal na parkovišti před Lidlem ujíždět vozík s nákupem. Hlavou mi proběhlo: "Kdyby existoval řidičák na nákupní vozík, tak ho snad ani neudělám!" Poslední jízda před zkouškou - to by měla být krasojízda! Pan instruktor, se mě zeptal: "Tak co, kam pojedeme?" Pocítil náhlé nezvladatelné a naprosto idiotské nutkání vydat se do centra, dát si pořádně do těla, ochutnávat mistrovství. Sotva jsem zařadil před autoškolou rychlost, tak jsem přejel zadním kolem roh obrubníku. Pan instruktor suše poznamenal: "To, kdyby se vám stalo při zkoušce, tak by vás komisař hned poprosil, abyste támhle autobus odstavil." Vcelku banální chyba - ale právě na ní se pozná, jestli řidič jezdit umí nebo neumí. Ale ta poznámka mě tak rozhodila, že jsem si začal připadat jak opilý klaun. A nejenom že jsem se tak cítil, já jsem tak i jezdil. Vrcholu jsem dosáhl před Vinohradským divadlem, kde jsem málem projel červenou - takovou tu malou, kvůli chodcům.  Pan instruktor jen udiveně povytáhl obočí: "Ale tu červenou jste přece viděl?" A pak už jenom zlověstně mlčel, což bylo 100x horší, než kdyby mi nadával do nejrůznějších ptáčků. Závěrečná jízda však dopadla, díky Bohu, naprosto skvěle - jeden z těch dnů, na které rád vzpomínám. Ale tento díl má být přece o bolesti, takže popojedeme dál.

V rámci příprav na profesák jsme od Dopravního podniku získali pár hodin jízdy navíc s kloubovým autobusem (tedy bez cestujících). Dlouho to nevypadalo na žádnou vědu - až do momentu, kdy mi  z ničeho nic instruktor zašlápl brzdu. Vidím, že je bílý jako stěna, stejně jako mí spolužáci, kteří evidentně  také vidí něco, co mě stále ještě nedochází. Teprve při pohledu do zpětného zrcátka vidím, že jsem málem skolil sloup semaforu pro chodce. Chyběl kousíček a hned bych vysklil několik bočních oken, vyřadil křižovatku z provozu, přestaly by jezdit tramvaje, dostal bych se do Blesku... "Ale ten sloup jste přece viděl!?" Ne, opravdu neviděl! Sledoval jsem profil zatáčky, obrubníky, průběh tramvajového pásu,  po kterém autobusy jezdit mohou, ale auta ne, viděl jsem zelenou... ale takový ten detail, že najíždím bokem na semafor pro chodce, ten mi opravdu ušel - díval jsem se příliš dopředu. Jako řidič busu musíte stále jedním okem sledovat zpětná zrcátka - na rozdíl od osobáku. Ten samý den měl jeden můj spolužák také den blbec a levé zpětné zrcátko mu jiný autobus při výjezdu ze zastávky sestřelil. Instruktor se pak netajil tím, že si v sobotu půjde zastřílet na střelnici.

Jak se říká: Lehko na cvičišti... Skutečně to ale platí? Dočkejte se příštího dílu, kdy jsem si užil první jízdy s cestujícími. Zatím jsme sotva zahřáli olej v motoru.

to be continued...

#4 Ze života autobusáka: Nebe nad Prahou

 

Nebe pro tramvaje a autobusy existuje: Dopravní muzeum Střešovice

Tak jak bylo v práci? 

Ptá se mě často Petra. Přemýšlím... přemýšlím.... často mám pocit, že nevím, co a jak bych dohromady vyprávěl. Často se můj zážitek vejde do jediného souvětí a mé vyprávění končí stejně rychle jako začalo. A proč se můj příspěvek dnes jmenuje "Nebe nad Prahou?" Inspiraci jsem si půjčil z filmu "Nebe nad Berlínem", V něm se dva andělé občas sejdou, a vypráví si, co zažili, když pozorovali lidi ve velkoměstě. A jsou to právě ty nepatrné záchvěvy krásy lidskosti, díky kterým andělé lidem jejich život občas i závidí. Život není jenom hořký a tak tedy přidávám dva čerstvé střípky. 

Střípek č.1

Dnes ráno si ke mě přisedl můj starý dobrý známý, řidič M. Připomíná mi navenek i uvnitř starého bitého psa. Zjizvený životem, občas nedůvěřivý, kousavý; občas nečekaně laskavý. "Tak si představ", vypráví, "že tomu bezdomovci, kterého každý den potkávám na Radotíně, jsem na Boží Hod donesl porci kapra a bramborový salát. Tos měl vidět tu vděčnost v jeho očích!"

Střípek č.2

Včera jsem vyjížděl ze Sídliště Baba a nabral jsem jednu Babu. "Pane řidiči, nemohl byste zatopit? Je mi zima!" "Ale jistě!", usmál jsem se. "Jé, vy se nezlobíte? Minulý pan řidič mi pěkně vynadal, že to není žádná ohřívárna. To víte, jedu na fyzioterapii a když jsem prohřátá, je to pak vždycky mnohem lepší..." Za chvíli jsme si povídali o všem možném. Když mě na Bořislavce střídal jiný řidič, tak paní zvolala: "Jé, toho mi neberte!"