#27 Pan Ču®ák má narozeniny

Ano, občas se za volantem i zasměju. A ještě více ve výpravně, kde občas něco odchytím. A protože se blíží Silvestr, můžeme trochu odbrzdit:

1) Pan Čurák má narozeniny

Staří mazáci si dnes stýskají, že řidiči se dříve více znali, byla větší sranda, gratulovali si k narozeninám... A mají pravdu. S příchodem mobilů se mnohé změnilo. A taky se asi více kouřilo. Tak tedy ještě nedávno bylo zvykem, že kdo měl narozeniny, tak kupoval druhým tatranku. V době, kdy ještě neřádilo GDPR, k tomu sloužila nějaká bonzovací nástěnka. A tak jednoho dne tam stálo, že Josef Horák má narozeniny. Horák, Horák... přemýšleli řidiči, kteří šli kolem. Kdo to je? Dlouho si lámali hlavu, radili se. Až jeden prohlásil: "To je přece Čurák!" Nikdo totiž dotyčného nebohého neznal jinak, než pod touto nelichotivou přezdívkou. A jak k ní přišel? Mohl si za to sám. Každého, koho potkal, pěkně pozdravil: "Čau čuráku!" případně: Čau čuráci!" A tak odpověď bývala často podobná.

2) Bílá nemoc

Jeden řidič, pan G., trpěl bílou nemocí. Projevovalo se to tak, že když mělo sněžit, nenastoupil do práce. Zřejmě dlouhodobě sledoval předpovědi počasí a tak si jednou vybral volno, podruhé sickday anebo se rovnou hodil marod. Popravdě v Praze hustě sněží opravdu málo. Jen pár dní v roce. A výjimečně se může stát, že autobusy musí na některých úsecích počkat, dokud neprojede sypač. Ale u dotyčného šlo zřejmě o nějakou fóbii - vědělo se o něm, že má "bílou nemoc". A onoho dne to na něj přišlo. Nejdříve pěkně zvolna a pomalu - stejně pomalu, jako přibývalo postupně sněhových vloček: Tu a tam nějaká, pak desítky a pak stovky... A úměrně tomu se chůze pana G. od parkoviště ke garáži zpomalovala a zpomalovala, až se úplně zastavil. A pak sněžné ticho prořízl zoufalý výkřik: "Já se na to vyseru!" Otočil se, nastoupil zpátky do auta a zmizel.

3) Nouze

Vzpomínáte na Rosenheima z Obecné školy? Tak jednoho takového experta na garážích tady také máme. V jednom kuse vymýšlí nějaké ptákoviny a rád se baví. Na cizí účet, pochopitelně. Kdysi měly (tuším Karosy) u stropu tlačítko: "Stiskněte v nouzi!" Nestalo se nic jiného, než že to u řidiče zabzučelo a rozsvítila se kontrolka, aby vzal na vědomí, že se něco děje. Zkrátka, žádná věda. Jedna paní to ze zvědavosti stiskla, a to neměla dělat. Náš pan "Rosenheim" vyletěl z kabiny a zeptal se: Kdo to byl? Přiznejte se! Drobná paní, ve středním věku se nesměle přihlásila. "No tak to je mi nadělení!" zamračil se řidič. "Teď musím zastavit a celé to vyresetovat!" Vyšel ven, otevřel víko motoru, zapálil si cigaretu, v klidu dokouřil, nasedl a jelo se dál.

4) Školení

Mezi řidiči se mluví hrubě. Pochopitelně. Ale patří to k tomu. Jednou jsme měli školení na nový typ autobusu: Samá chytristika, digitální přístrojový štít, dotykový displej k ovládání topení a klimy... A tak těch dotazů padlo víc. Instruktor z toho už byl trochu otrávený. Sice si prostudoval tlustý manuál, ale všechno také nevěděl. A tak školení uzavřel slovy: "Už žádný dotaz? Tak už běžte všichni do prdele!"

#26 Cestující s hendikepem

Ano, často se setkávám s hendikepovanými. Tělesně, i jinak.

Jeden chlapec velmi vyděšeně a bolestivě vyjekl pokaždé, když jsem přejel nějaký ten výmol, retardér anebo prohlubeň u kanálu. Měl jsem pocit, že ho neustále intenzivně trápím. Snažil jsem se jet maximálně ohleduplně, ale i tak mi to občas trochu ujelo. Jiný týpek celou jízdu docela věrně a dost nahlas  napodoboval brumlání motoru a hvízdání turbodmychadla. (Škoda jen, že mám automatickou převodovku a nemohl jsem podřazovat s meziplynem, abych ho více rozptýlil) Jeden večer na zastávce čekaly dvě dívky. Stály proti sobě, divoce šermovaly rukama a ještě se k tomu na sebe výrazně šklebily. Čekal jsem, že na sebe každou chvíli vlítnou a poperou se. Až pak mi došlo, že jsou hluchoněmé a jenom znakují.

Vozíčkářům musím často sklopit rampu u dveří a pomoci jim nastoupit nebo vystoupit. S některými z nich se setkávám celkem pravidelně. Jednoho jsem si pro sebe nazval Allwin. (Jakože Vítěz nebo Ten, kdo vždy vyhraje). Ale proč? Má neuvěřitelné charizma. Pro moji generaci bych ho přirovnal k Barney Stinsonovi ze seriálu Jak jsem potkal vaši matku. Přesně ten týpek, kdy setkání s ním vám pokaždé zlepší náladu. Nemůžete ho litovat. Usměvavý, spokojený, neskutečně pozitivní a přes svoje omezení má kolem sebe dost kamarádů.

Zrovna nedávno jsem převážel rodiče s dítětem v kočárku. Ovšem dítěti bylo snad osm let. Jeho nepřítomný pohled značil, že se nachází v jiném světě. Oproti tomu jeho rodiče však stáli nohama pevně na zemi. Bylo by mi jich snad i líto, kdyby maminka neměla krásnou a usměvavou tvář a z táty vyzařoval pokoj a nadhled. A já - na nepatrný okamžik - zahlédl v dítěti Tělo Kristovo. Tak jsem jim alespoň co nejtěsněji zastavil u obrubníku a vypustil Marii, Josefa a Ježíška do světa.

#25 Dostal jsem kytku od Pepy z Kytek od Pepy

 

Rád jezdím v sobotu dopoledne - zvlášť když mám konečnou na Kulaťáku. To zde pravidelně probíhají Dejvické trhy. Nečekejte zde prodej ručníků, plyšáků a fejkových crocsů. Stánky si pořadatel opravdu pečlivě hlídá, takže zde seženete jen ty nejhezčí květiny, dokonalou zeleninu, dokonce i čerstvě nasbírané hříbky. Výrobky z lokálních sýráren a řeznictví a špičkový streetfood jsou samozřejmostí. Pro kupující i pořádající je to sváteční událost. Vybraně oblečení Pražáci defilují s proutěnými košíky a užívají si slibný začátek víkendu.

Jedinou pihou na kráse je okolnost, že Kulaťák není nafukovací a parkovacích míst je pomálu. Platí to jak pro autobusy, tak pro dodávky a tuk-tuky prodejců. Onu sobotu jsem odstavil autobus na obvyklou, 35 minutovou hlavní přestávku, zkrátka pěkně dozadu, aby přede mnou zbylo hodně místa pro ostatní. Jenže ouha. Před autobusem začal poskakovat chlápek... no, kde jsem ho už viděl? A zatímco jsem bloudil ve své pozvolna chátrající paměti, tak jsem poslouchal jeho výkřiky: "No to mi děláte naschvál? Děláte mi to naschvál, že jo? Je to schválně??" Mezitím se mi začala vracet paměť a došlo mi, že svůj bojový tanec přede mnou předvádí Pepa z Kytek od Pepy. Nedávno jsem poslouchal super podcast s ním, určitě si ho pusťte, je to úžasný člověk. Absolutně z ničeho postupně vybudoval obrovskou síť květinářství. Sympaťák, ale... proč zrovna na mě útočí jak bojový kohout?

Zvyšovali jsme jeden na druhého hlas a mně začalo pomalu docházet, že ta modrá dodávka opodál je nejspíš jeho a že jsem mu vyfoukl ideální místo na naložení neprodaného zboží. Přitom by stačilo říct něco jako: "Prosím, mohl byste mi trochu popojet?" Ale co všechno jsem si musel namísto toho vyslechnout! Také jsem se rozčílil a prohlásil jsem něco jako: "Tak víte co, běžte si prodávat ty svý kytky a já jdu zase jezdit!" A nastoupil jsem. V kabině jsem po minutě vychladl a popojel autobusem. A pak najednou vidím Pepu, jak se ke mě blíží s kyticí gladiolů na usmířenou: "Tady máte, pro manželku, přítelkyni, pro kohokoliv..."

#24 Autobusáku, a jaké to je mít nehodu?

Obrázek je z nehody, kde za havárii - naštěstí pro řidiče (nebojte, nebyl jsem to já) - mohla technická závada. Zřejmě se kousnul kloub.

Nehody - toť kyselé jablíčko autobusácké profese. A zároveň ta nejčastější otázka, kterou dostávám: "Už jsi měl nehodu?" "A stříkala přitom krev?"

Autobus má jednu krásnou a současně jednu nepěknou vlastnost. Z nehody vychází často nepoškozený, zatímco osobní auto často připomíná zmačkaný papír. Čím to? Autobus nemá narozdíl od osobáku žádné deformační zóny.  Pevná konstrukce podvozku vydrží téměř vše a laminátové panely jsou pružné asi jako kánoe. A pokud už náhodou prasknou, dají se  poměrně levně opravit nebo vyměnit.

Nehodu, při které jsem poškodil něčí majetek, jsem měl zatím jen jednu, přibližně před rokem. Tehdy zkolaboval tunel Blanka. Při téměř nehybné zácpě bylo těžké se postupně probojovat přes tři jízdní pruhy směrem k Prašnému mostu. Sunul jsem se jako šnek - sotva krokem. Leč chvilička nepozornosti bohatě stačila na to abych přidřel zadní roh osobního auta. 

Jaký je postup při nehodě? Předně musím ihned odstavit autobus, bezpečně vypustit všechny cestující a volat dispečerovi. Dispečera zajímá, kde se to stalo, jestli se nehoda obešla bez zranění, jestli vznikla škoda někomu jinému, a také jak je autobus odstavený, jestli se kolem něj dá projet apod. Do několika  minut přijede nehodová četa Dopravních podniků a ta pomůže určit viníka a sepsat hlášení pro pojišťovnu. A pochopitelně se to celé neobjede bez dechové zkoušky. Není to nic hrozného, nehodáři bývají pohodoví a snaží se situaci uklidnit. Pokud je autobus v pořádku, jezdím dál. Na garáži mě však čeká další autogramiáda a obvykle návštěva u vedoucího.

Existují však mnohem horší průšvihy než poškozený autobus. A to popadaní cestující. Většinou se pevně drží tyče - pokud se blíží zastávka. Ale popravdě - svírat pěvně celou jízdu tyč? Opravdu? Pokud ale prudce přibrzdím v nečekanou chvíli - tak popadat může úplně každý. Zrovna nedávno proběhla v médiích zpráva, jak jeden redaktor Č. rozhlasu proletěl při brždění městského autobusu sklem: Čtěte zde.  Jednou v mém autobuse upadla stará babička. Zatočila se jí hlava. Nezranila se, ale na chvíli omdlela. Ideální je ihned volat záchrannou službu a pokud cestující trvá na tom, že je v pořádku a že záchranku nechce, tak každý řidič má v deskách připravený revers k podepsání - aby nedošlo k pokusům se zpětně soudit o újmu na zdraví. Babička se může tvářit v pohodě, ale třeba její vnuk je zrovna mazaný právník a vycítí příležitost. Jeden můj kolega mi zrovna takový příběh vyprávěl.

Strach z nehody je asi nejčastějším důvodem, proč by tuto práci většina lidí možná ani nezkusila. A vskutku - pokud v autobusu trávíte tisíce hodin, zjistíte, že zažívat krizové situace je úplně běžné a normální. Když mě před lety přijímal vedoucí garáže, tak pronesl památnou větu: "Respekt je v pořádku. Bez respektu řídit nemůžete. Strach ale ne. Strach za volant nepatří."

#23 Autobusák pod ochranou - dva příběhy

Zažívám Boží ochranu? Určitě. Dnes předávám alespoň dva příběhy z uplynulého měsíce.

1. Sotva jsem ujel

Pozdě večer jsem po práci přicházel ke svému autu. Teď už byl ale klid. I když ne nadlouho: Odněkud vyběhl chlápek rovnou doprostřed jinak velmi rušné křižovatky, teď už prázdné, a začal divoce poskakovat a vyřvávat: "Jsem ten největší zm@d na světě"! "Jsem ta největší k&va! Jsem svině!" Zdálo se, že se chystá zastavit jakékoliv auto a řidiče inzultovat. A možná by mu stačil i bezbranný chodec. Tak snad si mě nevšimne a nechá mě na pokoji, říkám si. Chystám se nenápadně vplout do svého auta, které stojí poblíž. Jenže ouha. Moje "Škodivka" po odemčení ve tmě přátelsky zablikala na uvítanou a automaticky se rozsvítila kabina. To neznámého šílence zaujalo, takže se proti mě rozběhl. Následující vteřiny jsem jenom doufal, že mě nedostihne, že mi nezačne rozbíjet skla anebo mi neskočí před kapotu. Jen tak tak jsem zavřel dveře, nastartoval a ujel jsem mu přímo před nosem. Další den jsem si řekl, že chci pomoci někomu, kdo neměl šťastný den, a tak jsem poslal pár stovek přes agenturu Donio jednomu nemocnému hasiči - abych tak svému Ochránci poděkoval.

2. Potkal jsem "Jacka Napiera"

Na lavičce u zastávky ležel mladík, takový studentík, na první pohled. Blonďaté vlnité vlasy, kvalitní značkové oblečení a boty, v uších zřejmě airpody. Proč ale nehnutě leží? Je mu zle? Usnul? Že by byl opilý? To je ale divné, vypadá slušně, je krátce po poledni - a pokud jde zrovna ze školy... Po posledním kole jsem ho viděl opět nepohnutě ležet v úplně stejné pozici. Tak jsem odstavil autobus, jdu k němu a zatřesu s ním. Najednou se probral a podíval se na mě hrozně zvláštním skelným, zamlženým pohledem.  Jako zombie.... proběhlo mi hlavou. Ale proč se na mě tak nesnesitelně usmívá? Rychle se probral, vstal, a začal divoce tancovat - rychle, šíleně, prsty na rukou měl křečovitě zkroucené, skákal, kopal, rozhazoval rukama. Připomnělo mi to psychotický tanec komika Jacka Napiera, kterému jednoho dne hráblo, a stal se z něj Joker. A pokud jste tento smutně geniální film neviděli, tak alespoň jeho tanec je k vidění zde. Co si z toho odnáším? Pocit, že jsem měl spíš štěstí. Projely mi hlavou příběhy záchranářů, kteří přijeli pomoci a namísto vděku schytali nakládačku.

#22 Neuvětitelné historky na téma: Déjà vu

Asi každého, kdo alespoň jednou viděl film Matrix, napadne pochybnost, zda-li nežijeme v nějaké virtuální realitě. Ostatně k podobnému závěru dospěl Platon před více než 2 tisíci lety - celý náš svět je pouhým stínem skutečné reality za oponou. Pokud rádi filosofujete a ještě raději pochybujete o všem, pak určitě doporučuji film Truman show.

Dnes vám předávám několik příběhů z terénu, kdy se něco zacyklilo, "buglo", a já místo živých lidí pozoroval videoherní postavičky, které donekonečna dělají jednu a tu samou rutinu a nemohou jinak.

Rainman

Toho dne se pěkně a dlouze rozpršelo. Autobus se v takových chvílích obvykle mnohem rychleji zaplní - a co je nepříjemné, také i zapaří. Musím pak spouštět naplno teplý vzduch, abych přes čelní sklo vůbec něco viděl. Co mi však neuniklo byl "Rainman". Člověk bez deštníku, který na zastávce Poliklinika Petřiny stál a čekal, avšak dovnitř nenastoupil. To by nebylo tak divné, kdyby zde jezdila i jiná linka kromě 216. Jenže ona nejezdí. Když ho vidím po půl hodině opět na stejném místě, opět v dešti, je to divné. A když ho potkávám i po třetím kole, promočeného docela na kost, tak si říkám, že už asi budu muset zavolat Městskou policii. Po čtvrtém kole byl už pryč. Zemřel mu milovaný člověk? Pes? Načapal manželku...? 

Crazy maminka s holčičkou

Linku 123 nemám rád - ačkoliv se zrovna nachází v pěkné části Prahy, kde se natáčely Pelíšky. Velká část trasy se jezdí po žulových kostkách a já to na nich nemůžu to honit, pokud cestujícím nemají vypadat plomby ze zubů. Ale jízdní řád je jiného názoru. A tak jezdím raději trošičku zpožděný, protože jezdit načas by znamenalo být naklepaný jak řízek. Kolem deváté večer nastoupí na začátku trasy maminka s holčičkou. Obě hezké, upravené, v dobré náladě. Nic neobvyklého. Vystoupí na konečné, ale co to? Za chvíli opět nastupují a jedou se mnou znovu na začátek trasy. Tam vystoupí a po několika minutách zase nastoupí a jedou nahoru. A tam hádejte co? Znovu vystoupí a pak zase nastoupí... Proč jezdí se mnou pořád nahoru a dolů, pořád dokola? Snad jediné vysvětlení nabízí moje Petra, která pracuje na dětské psychiatrii. Podle ní by se ta holčička mohla nacházet v tzv. autistickém spektru. A takové děti bez podobných rituálů třeba ani neusnou.

"Zlatokop"

Následující příběh je spíše smutným dokladem drogové závislosti. Jeden týpek nekonečné čtyři hodiny neustále třídil a přehraboval ten samý odpadkový koš. Ruce měl černé od cigaretových sazí, vše prohmatával a donekonečna zkoumal. Pokračoval i v naprosté tmě a svítil si u toho očima. 

Osamělý pijan

Poblíž Kavalírky existuje bar Čaj rum bum. A jak už to v takových špeluňkách bývá, směrem do ulice je připevněná polička na pivo pro kuřáky. Znáte to, potřebujete si venku v klidu zakouřit, ale nechcete, aby vám mezitím uvnitř spadla pěna a teplalo pivo. A tak si na těch pár minut odběhnete ven. Viděl jsem pána, slušně oblečeného, který zcela sám stál u tohoto prkna dlouhé hodiny a postupně, velmi pomalu upíjel. Přitom ani nesledoval mobil ani nečetl knížku, nedělal NIC. Jakoby stál v nekonečné nehybné frontě - akorát že čelem ke zdi. Rozplýval se v zenu?  Má pravdu Heidegger, který tvrdí, že "Nic nicuje?" Netuším.

#21 Jídlo - požehnání i prokletí každého autobusáka

Jídlo - toť požehnání i prokletí každého autobusáka. 

Už v autoškole nám prorokovali: "Uvidíte, že do roka a do dne budete mít každý 5 kilo navíc." A měli (téměř) pravdu. Je neuvěřitelně obtížné a téměř až nemožné jíst pravidelnou a vyváženou stravu v realitě, která je absolutně nepravidelná a nevyvážená. Dnešní díl nebude o ideálech, jako spíš o smutné realitě.

Řekněme, že vstávám ve tři ráno. Žaludek mám pěkně stažený a první, co do sebe dostanu, je káva z automatu ve výpravně. Říkají tomu espresso. Ale jde spíš o hnědou hořkou vodu s přídavkem kofeinu - ale pozor - za pouhých 12Kč!  Reálný hlad přichází kolem desáté hodiny ráno a spolu s tím i přestávka mimo dopravní špičku. Tak co s tím? Velmi záleží na tom, kde zrovna ta větší přestávka je. Tak co třeba na Výhledech? Tam si můžu nechat zajít chuť. Tedy ne tak úplně. V nedaleké benzině Orlen dělají celkem použitelný hotdog. A když už, tak jedině verze s maďarským párkem a ďábelskou omáčkou. O dost jednodušší volbu, totiž žádnou, máte na konečné Stodůlky-Bavorská. Takže nezbývá než spolknout slinu, a doufat že stihnete Kulaťák.

Fenomén Kulaťák

Je tu téměř vše. Hned ve vestibulu metra je pekárna Kabát - moje oblíbená. Nedám dopustit na jejich makový závin se švestkami. Pokud ale chcete vybočit z mainstreamu - tak různých hipsterských kaváren je v okolí nepočítaně. Za všechny jmenujme třeba Zrno a zrnko. Ale vraťme se zpátky na zem: takové Libeřské lahůdky.... ale s těmi velmi opatrně. Každý chlebíček, který zde sníte, znamená hned další den  půl kila váhy navíc. Když už, tak už:  KFC nebo Bageterie Boulevard - to je hotová asistovaná sebevražda. Pokud se už opravdu chcete kvalitně zabít, tak doporučuji M+D Bufet v ul. Jugoslávských partyzánů. Jde o malou rodinnou firmu, která zde funguje nepřetržitě 30 let!! Založili ji manželé, kteří i po rozvodu spolu stále vaří a vedou firmu. Jak to dělají? Neptejte se mě. Všechna zdejší jídla nesou velmi osobitý rukopis majitele. Kde jinde vám připraví např. Kuřecí srdíčka na smetaně a načepují vám k tomu Primátor?  (v mém případě lahvový Birell) Říkáte si možná fuj, to bych nikdy nejed! Ale zrovna srdíčka jsou hit. Lidi si zde podávají kliku a kolem třetí mají vyprodáno. A to když jsou na Kulaťáku v sobotu vyhlášené farmářské trhy! Parta Jamajčanů grilovat prostě umí...

Jak se dobře najíst a přitom se nezabít

Mohl bych pokračovat a sypat různé další tipy. Ale jak správně tušíte, je to slepá ulička. Mám rád dobré, kvalitní a zdravé jídlo - ale snad jedině polovegeteriánská jídelna UGO splňuje složitou kvadraturu kruhu. Jídelníček zde vytváří výživový poradce Petr Havlíček. Nepřiberete, ale zaplatíte.

Co na to peněženka? Ideální je připravit si předem nějakou krabičku s jídlem doma: Třeba takovou směs kuskusu s balkánem, šunkou a kopou zeleniny. To ale znamená vždy si den předem nakoupit a uvařit. Ne pokaždé se to povede. Tak co tedy? Prošel jsem postupnou evolucí. V práci jsem postupně přestal za jídlo utrácet. A až doma si dám jedno větší poctivé jídlo.

#20 Ztráty a nálezy - peněženky i bizáry

Co dělám, když něco najdu?

Vše musím teoreticky donést do výpravny a sepsat o tom protokol. Legálně si můžu ponechat (anebo vyhodit) čerstvé potraviny - o těch bude ještě řeč a kusy oblečení. V zimě to jsou hlavně čepice a rukavice. Nejdřív to ale hodím na palubku, aby si toho cestou domů třeba někdo všiml. Cenné věci hlásím na dispečink, aby mě případný cestující mohl lépe kontaktovat. A naopak, někdy dostanu echo z dispečinku, že u mě někdo něco zapomněl. Bohužel bez úspěchu se hlásil majitel saxofonu, kluk ze ZUŠ :-(  nebo sportovec ze Strahova, který přišel o velkou tašku s drahým vybavením. Věcí, které se nenašly, bylo víc. Ale naštěstí karma funguje i opačným směrem:

Moje ztráty a nálezy:

* Velká kabelka narvaná kosmetikou - nic luxusního, ale bylo jí opravdu, opravdu hodně.

* Hromada zvratků po obřím hafanovi. Teoreticky bych měl žádat dispečink o výměnu autobusu. Já  to vyřešil jako Augiáš: Vypustil jsem vzduch z měchů na pravém boku, tím jsem vytvořil nakloněnou rovinu a kýblem vody jsem ten chlívek spláchl ven.

* Občas najdu na konečné zapomenutého člověka :-)

* Mobily, doklady, peněženky, klíče - opakovaně. Většinou v ní cestující nosí jen pár drobných, zbytek je na kartách. A někdy dostanu za svoji pozornost nějakou jinou pozornost. Asi nej byly tři naprosto luxusní plněné croissanty z francouzského pekařství. A když jsem našel Samsung, tak jsem se začal těšit na rande s vděčnou usměvavou slečnou, leč dostaveníčko mi vyfoukl střídající parťák. Dostal od ní lahev vína.

Storka č.1 - Příliš poctivý nálezce

Na Karláku za mnou přiběhl student, že prý našel na prázdné sedačce dvoustovku, co s ní má jako dělat. Ze zvyku jsem odpověděl: "Tak ji nechte u mě." Pak mi došlo, jak hamižně to zní a dodal jsem: "A víte co? Nechte si ji." Ale on se pořád tvářil nespokojeně. Takže pokus č.3: "Tak si ji zatím nechte a uvidíme, jestli se o ni někdo cestou na Strahov nepřihlásí." Pochopitelně se nikdo nepřihlásil, ale on za mnou přišel znovu. Ach jo, ale co už. Nakonec jsem ho donutil, aby si ji proboha nechal.

Storka č.2 - jak jsem se málem "poto"

Jak už bylo řečeno, mohu si ponechat čerstvé potraviny a jednou jsem jich našel rovnou plnou tašku. Na první dobrou byla plná salámu a sýrů. Dalo mi velkou práci ji nasoukat do malé ledničky, kterou mám v kabině. Zvědavost mi ale nedala, abych se nepodíval blíž. A něco mi nesedělo. Gorgonzola sice má být krémová, ale že by až tak? A tak jsem začal zkoumat data spotřeby a spadla mi brada. Potraviny byly prošlé od 1 do 3 let a ty nejčerstvější jen několik měsíců. Přitom ani jedna konzerva. Na první pohled všechno vypadalo celkem zachovale. Za obalem žádný pohyb. Že by je někdo měl v mrazáku schované a chystal se na nízkonákladový piknik - někdo jako Mr. Bean? Nebo jel někdo navštívit tchýni? Dodnes z toho mám silný pocit znechucení.

Mimochodem, pustě si někdy skvělý devadesátkový film Lola beží o život. Někdo zapomene v berlínském metru tašku s penězi, někdo jiný ji zase najde, a dějou se pak věci.

#19 Proč zavírám babičkám dveře před nosem

Nejspíš doufáte, že nadpis je pouhopouhá nadsázka. Ale moc vás neuklidním: Ne moc velká. Učím se být ošklivý na lidi a dělám v tom pokroky. Proč?

1. Povaha určitých zastávek

Jsou zastávky, dejme tomu Hradčanská, které navazují na Metro a současně na velký tramvajový uzel. Mohl bych zde stát celý den, a neustále by někdo nalétával do dveří. Ale v Rusku už na to přišli. Vymysleli mašrutky, které stojí na zastávce tak dlouho, dokud z nich lidé nevypadávají zase zpátky na chodník. Naštěstí  v Praze jezdí autobusy na nejvytíženějších linkách co 6 minut! Není důvod spěchat, pokud není v sázce promarněné osudové rande. Přesto lidi sprintují, jako by je honila Smrtka na tříkolce a autobus byl poslední záchranný člun Titaniku. Ale já musím odjet podle jízdního řádu.

2. Odkládaná úleva

Není vůbec vzácné, když mám na konečné přestávku 3-6 minut. To celkem vystačí na rychlou fyzickou úlevu (případně na jedno cigárko). Jenže i malé zpoždění mi tuto malou a nezbytnou přestávku snadno užere. BTW, spousta řidičů se na to cigárko opravdu těší a když to nestihnou, jsou mrzutí a protivní.

3. Princip sněhové koule

Je to zvláštní, ale zpoždění se nabalují na sebe jako sněhové koule. Když vyjedu z první zastávky o 25 vteřin později, ve výsledku mám na konečné klidně tříminutové zpoždění, a to mě na trase nemusí potkat žádná velká komplikace. Jak je to možné? Odpověď je jednoduchá: světelné křižovatky. I díky malému zpoždění na první světelné minu zelenou a zůstanu trčet (+1minuta). Autobusy sice mají nastavenu na křižovatkách prioritu, tzn. zelenou si elektronicky vynutí, ale ne všude a tramvaje mají nastavenou prioritu vyšší. Ještě horší je to tam, kde je doprava regulována světly na střídačku do jednoho pruhu (+2minuty). A tak i malé zpoždění snadno vede k dalšímu, většímu zpoždění. A současně se i ta sebemenší zpoždění sčítají. Když počkám 15 vteřin na dobíhajícího "sportovce", není to moc. Ale když to samé udělám na lince celkem 4x, už je z toho minuta.

A nemůžu na to pak prostě šlápnout a zpoždění dohnat?

To je smrtelné pokušení. Hlavně pro začátečníky. Vysvětlím to na příkladu: Představte si maratonského běžce. Umíte si představit, že si chvíli oddechne a pak běží o to ostřeji? Asi ne. A tady je to v něčem podobné. Moje směna trvá zpravidla 10 hodin. Abych to bezpečně a v pohodě zvládl, musím jezdit dokonale plynule a pravidelně bez velkých výchylek, stále stejným tempem. Nic nedoháním. Za zpoždění naštěstí žádné pokuty ani postihy nejsou.

Odvrácená tvář mé dobrotivosti

Samozřejmě, že mám radost, když mi cestující děkují a usmívají na mě se za to, že jsem na ně počkal.  Když vidím seniory a maminky s malými dětmi, tím spíš to udělám. Na druhou stranu když jezdím zpožděný, komplikuji tím život zejména těm, kteří nestihnou přestup na navazující spoje. Quid pro quo.

#18 Modely autobusů, kterými jsem jezdil + 1 trolejbus

Dnes nečekejte velké příběhy. Ale bez tohoto technického speciálu by můj blog asi nebyl kompletní. Přeci jen v autobusech trávím dlouhé desítky hodin týdně a jsou v podstatě mým druhým domovem. Nechtějte po mě technické detaily, duté míry a váhy. Spíše se pokusím předat celkový dojem, který z jednotlivých modelů mám. A začnu od nejmenších:

Solaris Urbino 8,9 LE

"Můj táta řídí polský autobus!" - To opravdu nezní moc sexy. Číslo 8,9 značí délku - tedy jde o prcka určeného k provozu do těsných uliček. Na první pohled vypadá docela roztomile - asi jako roztoužená vačice, ale o to je zákeřnější. Papírově by to vůbec nebyl špatný autobus. Žel kazí se na něm absolutně všechno, kdekoliv a kdykoliv. Šetřilo se. Potkal jsem kus, který s železnou pravidelností dva dny jezdil a třetí den odpočíval v dílně a zrovna během mé směny začal vařit motor. To ho pak dávali dohromady celý měsíc. Asi potřeboval dovču. Postupně tyto modely dosluhují a mizí.

SOR BN 8,5

Tento prcek svého času býval největší postrach řidičů. Leč tady je všechno přesně naopak než u Solarisu. Celkem spolehlivý autobus, ale škaredý jako noc. Připomíná mi velmi starý černobílý loutkový seriál o pokažených hračkách - Pejsvídkovi a Medvískovi. Ty vznikly jaksi omylem, jako zmetek v továrně na hračky. Příběh této obludky je podobný.  Český výrobce SOR začal s výrobou autobusů v roce 1991 v areálu opravny zemědělských strojů. Autobusy se zde dávaly dohromady na dvorku ze starých skladových zásob, co se kde zrovna naskytlo. Kolem pobíhaly slepice. A tento svérázný busík se opravdu chová a jezdí jako zemědělský stroj. Hnusný, neskutečně nepohodlný - ale práci splní. Nedalo se s ním jezdit rychleji jak 35km/h, protože při vyšších rychlostech se kabina řidiče rozkývala jako jojo. Každé přejetí retarderu anebo kolejí bylo odměněno hlasitou ránou. Převodovka řadila s těžkým škubáním, takže každý řidič působil, chca nechca, jako moula. Autobus míval přezdívku "hrbáč" a "kindrvejce". Nyní zbyl v Řepích poslední kus (č.2071) který zůstane nejspíš zachován pro muzejní účely.

SOR ICN 9,5

Opět SOR, avšak poslední model. Kdo by byl řekl, že z českého výrobce hnusných a nepohodlných "kindrvajec" se časem vyklube někdo, kdo bude vyrábět prakticky perfektní autobusy, ve kterém se cítíte téměř stejně pohodlně, jako v osobním autě, a ovládá se to stejně krásně jako klasická dodávka? V Řepích tyto autobusy jezdí teprve poslední rok. Jsou skvělé a povedl se i design. Místo klasického přístrojového štítu mají LCD obrazovku a spousta věcí se ovládá již dotykově. V tomto autobuse je radost jezdit a navíc je i spolehlivý. Měl jsem tu čest zajíždět autobus, který právě vyjel z továrny a měl na tachometru 385km. V interiéru byla ještě spousta krycích kartonů.

SOR NB 12 (standardní délka) + SOR NB 18 (kloubový)

Jedná se o nejklasičtější pražský autobus. Potkáte ho na většině linek. Je to absolutní držák a trvalka.  Na začátku mi přidělili jeden z nejstarších kusů (r.v.2010). Když jsem ho opouštěl, měl najeto více než 900.000 km. A musím říct, že byl neprůstřelně spolehlivý. S překvapením jsem zjistil, že jej do své sbírky odkoupil nějaký soukromý dopravce. Teď mám přidělený novější ročník, a i když má své chyby, tak stále jezdí a jezdí.

Trolejbus Škoda 32Tr

V září 2024 jsem si udělal kurz na trolejbus. Škoda 32Tr je "autoškolácký" model, který běžně cestující nepřeváží. Co k tomu říci? Jezdí a funguje skvěle a ovládá se téměř jako autobus. Jen v zatáčkách (pardon, v obloucích, jak se správně po trolejbusácku říká) musíte pomalu, aby vám tykadla (pardon, sběrače) odstředivou silou nevystřelily. A pozor, nejedná se o silniční ale o drážní vozidlo. Proto mám vedle řidičáku i jeden další speciální průkaz.

U nás v Řepích jezdí dvouklouboví obři Škoda-Solaris 24M. Ano, je dlouhý 24m(!) a má dva klouby. Obsluhuje linky na letiště. S tímto obrem jsem zatím neměl tu čest, ale postupem času bude více a více autobusových linek nahrazována trolejbusy, takže se jim nevyhnu.

#17 Nezapomenutelní cestující

 

Za necelé dva roky jsem svezl snad desetitisíce cestujících. Ale jen některé si vybavím i po dlouhých měsících: 

1. "Prorok"

Pozdě v noci jsem odvážel jednoho pána, který mi hodně připomínal Davida Vávru. Měl za sebou nejspíš hodně dlouhý a příjemný večer. Podle solidního vzhledu bych to ovšem tipoval na lahev dobrého bordeaux než na metr piv. A v jednu chvíli, docela nečekaně, téměř nalepil svůj rozjařený obličej na skleněnou přepážku u kabiny a zadíval se mi zpříma do očí. A tu s rozzářeným úsměvem začal téměř prozpěvovat: "Dá-vám znameníí! Dá-vám znameníí!" Je to prorok? A jaké Boží znamení si na mě nachystal? A pak omluvně dodal: "Nenašel jsem tlačítko, a tak dávám znamení" Musím přiznat, že mě rozesmál.

2. Pan Lišák

"Pan Lišák" je starý gentelman, vždy oblečený v rezavých a kaštanových tónech, a to vč. klobouku a opravdu kvalitních bot. On sám byl snad také kdysi ryšavý. Kdo je to? Představuji si vysoce postaveného důstojníka ve výslužbě. Ten přímý pohled a pevná chůze! Zahodil zelenou a teď nosí 50 odstínů rezavé. Vystoupil, jako obvykle Na Santince. Chvíli na to mi volal dispečer, že jeden zoufalý cestující si v autobuse zapomněl deštník. Našel jsem ho křiklavě červený, květinový. Čekal jsem, že si pro něj přijde nějaká starší dáma a ne pan Lišák. Vždyť se k němu absolutně nehodí!! A jak mu obličej zářil štěstím. Jako kdybych mu zachránil kufřík plný tajných dokumentů. A tak doufám, že si vypůjčil deštník manželky a doma dostal kouř. Jinak to nedává smysl.

3. Oscar Wilde

Jednou po půlnocí do prázdného autobusu vstoupil mladý muž, v cylindru, ve fraku, vestičce, s šátkem kolem krku a hůlkou se stříbrným knoflíkem. A ta jeho tvář! Hned mi naskočil čítankový portrét Oscara Wilda. Není to přízrak? Nezdá se mi? A ten hluboký a oduševnělý pohled! (Ano, jsem na ženy, teda doufám...) Vrací se snad z nějaké viktoriánské party? Hledá mrtvou nevěstu? Tak či onak, jsem rád, že dandyové ještě nevymřeli.

4. Duchové minulosti

Jednou v dešti ke mě přistoupil starý nenápadný pán. Sedl si dopředu a začal si se mnou povídat. To se nestává úplně často, ale můžu říct, že mi to skoro nikdy nevadí. Z jeho vyprávění vyplynulo, že byl jedním z prvních testovacích řidičů Metra. Dokonce jel do SSSR na výcvik, na několikatýdenní stáž přímo do Mytiščinského strojírenského závodu. Škoda, že si z jeho vyprávění moc podrobností nepamatuji.

Muzeum Střešovice provozuje historické linky tramvaje. Řídí je naprostá elita, vždy skvěle oblečení tramvajáci a také jeden dobově oblečený průvodčí. Měl bílé vousy, úplně stejné jako František Josef I.  Skoro bych věřil, že s vozem Ringhoffer jezdil od momentu kdy byl vyrobený - tedy od roku 1930. Jednou ke mě na zastávce u dopravního muzea nastoupil a i když seděl na předním sedadle, neměl jsem odvahu se ho na něco ptát. Na Klamovce vystoupil, podíval se na mě a navzájem jsme si zasalutovali. Bohužel jsem ho v posledních měsících na lince už neviděl.

5. Mistryně zenu

Zácpy před Kulaťákem od Podbaby bývají kruté. A ten den jsem zažil tu nejkrutější ever. V nehybné koloně jsem stál více než půl hodiny. A k tomu 35C bez klimy. Otevřel jsem dveře mimo zastávku, abych vysvobodil cestující. Všichni odešli, až na jednu mladou paní, která usilovně četla knížku. Když jsem se po ní s tázavým výrazem ohlédl, tak jen s úsměvem poznamenala: "Ale já vůbec nikam nespěchám!" Četla dál a strávila v nehybném autobuse dalších 20 minut.

Někdy naopak přijedu do zastávky "nadjetý" - tzn. moc brzy. To pak musím počkat na přesný čas odjezdu. Cestující o o tom nemají tušení, a tak zbytečně dobíhají autobus a mockrát mi děkují, že jsem na ně počkal. Minutové čekání na zastávce je už docela dlouhé. A během této doby se k autobusu blížila klidným, pomalým a dokonale pravidelným krokem jedna mladá paní. (Jako kdyby věděla, že má minutu čas a není kam spěchat! Jak ví, že jsem nadjetý? Jak si může být tak jistá, že ji neujedu? Proč na mě  aspoň nemávne? Proč se netváří omluvně? Nastoupila absolutně přesně v okamžiku, kdy mi časomíra ukazovala samé nuly. Neměla důvod spěchat. Ona prostě věděla, že autobus bez ní prostě neodjede. Přesnost je vlastnost králů (i královen).

6. Adéla ještě nevečeřela

Výčet všech neobvyklých zavazadel by byl velmi dlouhý. Ale co nic nepřekoná, byl model obrovské rostliny, která hodně silně připomínala masožravou Adélu. Byla tak velká, že zabrala skoro celý prostor vyhrazený pro kočárky. (Nějaká divadelní kulisa? To už se nikdy nedovím.)

#16 Autobusák se zabydluje: Stěhování a první dojmy z bytu

 

Poděkování na prvním místě: Děkujeme všem přátelům, kteří nám pomohli - slovem, činem i modlitbou! 

Stěhování

Plán byl jednoduchý. Půjčit si na dva dny dodávku: V pátek přestěhovat všechny lehké věci, ponejvíc banánovky. V sobotu pak těžký nábytek. Celkem jsme za dva dny otočili dodávku 6x a najezdili 240km. 

Začátek ale nebyl růžový. V pátek nedorazili dva domluvení brigádníci, oba ze zdravotních důvodů.  Nesmírně nám však pomohl vždy laskavý a pohodový Honza V. A také nám pomohl MacGyver Filip s rozebíráním patrových postelí. A hlavně rodinný manšaft. Děti makaly jak fretky. Tu pizzu si večer opravdu zasloužily. A já s Petrou a kolegou Filipem jsme si zase zasloužili nejednoho točeného Kozla v berounské Kozlovně. Život je hořký, díky Bohu!

V sobotu nás naštěstí bylo tak akorát. Z Kladna dorazili kamarádi Vítek a Roman a bratránek Andrej ze Všetat.

Lesk a bída parketové podlahy

V bytě jsou parkety, ale... Jak majitel byt rekonstruoval, nechal parkety zbrousit a něčím je i přetřel - ale to "něco" se mu zdrclo. Takže parkety byly takové všelijak flekaté. Moje Petra spolu s Gedžitkou Katkou a s pomocí mnoha videotutoriálů "How to fix it" parkety krásně vyčistily a rozleštily. Strávily tím ovšem spolu na kolenou desítky hodin. Ale stálo to za to! Výsledek je krásný.

První dojmy z bytu

Bydlíme tu necelý týden. Ve dne i v noci je tu absolutní ticho a opravdu příjemná tma. Všem se nám tu dobře spí. Byt působí uvnitř "prvorepublikově", i když byl postavený v raných 50. letech. Po předchozím bydlení v paneláku to je skutečný balzám na duši. Příjemně vysoké stropy, velkorysá obytná plocha, krásné původní interiérové dveře. WC, kde nemusím krčit nohy a za zády mi to nešplouchá.  Byt je čerstvě po rekonstrukci - jednoduché, utilitární, ale vše je čisté a v pořádku. Topíme plynovým kotlem.

Lidé a okolí

V okolí bydlí převážně starší lidé. Máme sousedku, která Petře vyprávěla, že v domě bydlí od 4 let. Určitě se časem dozvíme mnohem víc. Je vzácné sousedit s živou hořovickou kronikou.

Na závěr dodám, že bydlíme blízko centra. Máme radost z toho, že se všude dostaneme krásně pěšky.

Výzvy

Před námi jsou různé kreativní a investiční výzvy. Ne všechno ze starého do nového pasuje. Což je stará evangelijní moudrost: Řekl jim (Ježíš) podobenství: "Nikdo neutrhne kus látky z nového šatu a nezalátá jím starý šat; jinak bude mít díru v novém a ke starému se se záplata z nového nehodí. A nikdo nedává mladé víno do starých měchů; jinak mladé víno roztrhne měchy a vyteče a měchy přijdou nazmar."

A já jen dodávám: Nové měchy nejsou zrovna zadara a opravit starou látku - to chce cit.